Byla taková deštivá a studená podzimní sobota. Venku bylo nevlídno a tak se mi ráno nechtělo vstávat. Znovu jsem si přitáhl peřinu až pod bradu a zavřel oči. Jenže nějaký neznámý hlas v mé hlavě mne nutil vstát. Posadil jsem se na kraj postele a hlas ustal. Znovu jsem si tedy lehl a hlas se opět ozval: „Musíš vstát, dělej, vstávej!“ Na konci už na mne vlastně skoro křičel. „Celý týden vstávám v půl páté a ani o víkendu si nemohu přispat,“ mumlal jsem rozmrzele. Z koupelny jsem šel rovnou do kuchyně. Postavil jsem konvičku s vodou na sporák a do hrníčku se srdíčkem nasypal kávu. Zrak mi padl na kuchyňské hodiny. Bylo sedm hodin sedm minut. „To je divné,“ pomyslel jsem si, „teď bylo v ložnici půl šesté.“ Nedalo mi to a vrátil jsem se do ložnice zkontrolovat budíka. Kupodivu budík ukazoval sedm patnáct. „Kde jsem byl tu hodinu a půl?“ napadlo mne, ale mozek ještě nebyl schopen reálně uvažovat. Konvička začala pískat, zalil jsem kávu a čekal, až se ozve klapnutí a z kouzelné nerezové krabičky vyskočí dva do růžova opečené tousty. Sedl jsem si ke stolu a začal tousty mazat nutelou, když mne opět přerušil ten podivný hlas: „Musíš už jít, vstaň a běž.“ „Já nikam nechci,“ odpověděl jsem vztekle, ale hlas neustával. Vůbec jsem nechápal, co se děje, ale hlas jsem poslechl. Oblékl jsem se a vyrazil do deště. „Doleva, jdi k nádraží,“ ozval se opět ten otravný hlas. Pomalu, jsem kráčel k nádraží a vůbec jsem netušil, proč to dělám. Konečně se přede mnou objevila budova nádraží. Z budovy právě začali vycházet cestující z vlaku. 

    Pojednou jsem si uvědomil, že se ve dveřích objevila Martina. „Co tu dělá, takhle ráno,“ napadlo mne, „vždyť měla přijet až odpoledne. Schválně jí budu sledovat, kam půjde.“ Martina udělala asi dva kroky po přechodu, když se jí vysypala kabelka. Začala spěšně vracet rozházené věci do kabelky a vůbec nedávala pozor na silnici. Najednou se opět ozval hlas: „Teď, utíkej, rychle!“ Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se k přechodu. To už jsem slyšel hvízdání pneumatik a kvílení motoru přijíždějícího auta. Jen tak tak jsem stihl Martinu strhnout zpět na chodník. Auto prolétlo za mými zády a ledová voda z kaluže mi zmáčela záda.  „Co tu děláš,“ docela překvapeně na mne zírala Martina. „A co tu děláš ty, vždyť jsi měla přijet až odpoledne,“ zeptal jsem se jí. „ No kvůli nějaké rekonstrukci mi včera odpadla noční směna a tak jsem tě chtěla překvapit. Ale co tu děláš ty.“ „No to by bylo na dlouho, prostě jsem měl takový divný pocit, který mne přivedl až sem,“ zalhal jsem a o hlasu v hlavě jsem raději pomlčel. Ještě by si myslela, že jsem se zbláznil. „To nevadí, že na dlouho,“ odpověděla, „máme na to celý víkend.“ Šibalsky na mne mrkla a já byl rád, že moc nevyzvídá. Znáte to, na některé ženské otázky, lze jen těžko odpovědět. 

    O několik hodin později jsem opět vstal z postele. Martina ještě ležela a tak jsem šel uvařit kávu. Přišla za mnou do kuchyně zabalená v dece. „Víš, že jsem ti vlastně zachránil život?“ zeptal jsem se.„Vím,“ odpověděla, „hrozně jsem se lekla a byla jsem ráda, že jsi tam byl. Ale teď zase zachráním já tebe.“ „ A před čím, prosím tě.“„Před smrtí hlady, dívala jsem se totiž do lednice. Krom másla a marmelády je úplně prázdná.“ „A ty něco máš?“ zvědavě jsem se zeptal. To už lovila v tašce nějaký balíček. „Protože jsem to tušila, tak jsem přivezla řízky, chleba a bábovku ke kávě.“ „Víc si snad ani člověk přát nemůže,“ ohodnotil jsem Martiny snažení. 

    Ještě nějaký čas, jsem o podivném hlasu přemýšlel, ale ten již se nikdy neozval. Ani záhadu se ztraceným časem se mi nepodařilo objasnit. Možná, že je i dobře, že všemu nerozumíme. Musím ale připustit, že něco, někde nad námi je a asi na nás dává pozor. A osobně si myslím, že je to moc dobře.