Smrt otce mne zaskočila nepřipravenou, ve věku čtrnácti let, na tom nejhorším možném místě a to byl pionýrský tábor. Právě jsem psala domů dopis, když přišla vedoucí, že mám návštěvu. Tvářila se tak vážně, jak jsem ji na táboře ještě neviděla, a ke všemu byly návštěvy zakázány. Hned jsem tušila, že není něco v pořádku, ale ani v duchu by mne nenapadlo, co se vlastně stalo. U hlavní budovy stála maminka a strýc. Maminka mne objala, přitiskla mě k sobě a tiše mi řekla, že tatínek zemřel. Proud maminčiných slz mi stékal na rameno a teprve nyní mě došlo, co se vůbec stalo. Začala jsem plakat a cítila jsem poprvé v životě tu bezmocnost a prázdnotu nad tím, že někdo blízký odešel a člověk s tím nemůže vůbec nic dělat. Nejvíc mi vadilo, že jsem se před odjezdem na tábor s otcem pohádala a z trucu ani nerozloučila. Připadala jsem si moc velká na pionýrský tábor, ale otec nechtěl, abych zůstala sama doma. Nyní jsem to chápala jako svůj největší hřích, který mi otec nemůže nikdy odpustit.

            Bylo už dávno po pohřbu, chodila jsem do školy, ale život doma již nebyl jako dřív. Maminka moc nemluvila a několikrát jsem ji večer přistihla jak pláče. Musela na tátu určitě moc myslet. Já jsem na něj myslela denně, a i když jsem se nikdy nemodlila, prosila jsem tatínka, aby mi odpustil. Brečela jsem jen tajně a spíš vzteky. Stále se mi vracela naše poslední hádka, na kterou jsem nemohla zapomenout.

            Bylo to asi dva a půl roku po otcově smrti, někdy tak začátkem prosince. Právě jsem pomáhala mamince s cukrovím, když mi řekla, že si chce se mnou promluvit. Pak začala o tom, že nemůže být sama, že to nezvládá a že tatínkův bratr nám hodně moc pomohl a že by chtěla, aby se k nám nastěhoval. Nejprve mi hned nedošlo, co tím myslí, ale pak jsem pochopila, že s ním chce žít. Vzpěnila se ve mně krev. Začala jsem křičet, jak mohla tak rychle na tátu zapomenout, že jej asi neměla tolik ráda a začala jsem brečet. Maminka se mi snažila vysvětlit, že nemůže být bez muže a že to již nejde změnit, protože se již dohodli. Na vánoce už budeme zase tři. Srazila jsem vál s cukrovím na zem, zahodila zástěru a utekla do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Připadalo mi to hrozně nespravedlivé a celý svět, že je proti mně, nebo že mne bůh trestá za to, jak jsem se s tátou pohádala. Brečela jsem dlouho do noci. Maminka několikrát bouchala na dveře a chtěla si se mnou o tom promluvit, ale já jsem jí neotevřela ani neodpovídala. A právě někdy tenkrát ve mně začal narůstat vzdor. Rozhodla jsem se, že se nikomu nebudu podřizovat a nebudu nikoho poslouchat.

          Ale i když jsem s maminkou ještě několikrát bojovala, prosadila si stejně svou a před vánoci se k nám otcův bratr nastěhoval. Byly to moje nejhorší vánoce. Strýc se sice snažil se mnou komunikovat, ale já jsem odpovídala jen ano nebo ne, nebo jsem dělala, že neslyším. Můj odpor k němu, ale i k matce narůstal den za dnem. Největší rána pro mne byla, když jsem jednou přišla domů a matka se strýcem se líbali. Zanevřela jsem na celý svět. Vše mi bylo jedno. Jediné co mi připadalo povzbuzující, bylo to, že jsem nastoupila do internátní školy a domů jsem jezdila jen na víkend. Můj prospěch již nebyl jako dříve a bylo mi to jedno. Hlavně projít a vypadnout z domova.

             Druhý ročník se blížil ke konci a já si našla brigádu, abych přes prázdniny nemusela být doma. A tam jsem jej potkala. Jmenoval se Tomáš a jednou večer po práci mne pozval do kina. Bylo to pro mne jako zázrak. Najednou se v mých očích změnil svět, našel se někdo, kdo o mne stál. A tak jsme spolu začali chodit. Zprvu se mi zdálo, že je to ten nejlepší kamarád a že mi rozumí. Chodili jsme spolu do kina, na diskotéky nebo jen tak do přírody.

        Byly ale dny, kdy jsem moc myslela na otce a neměla jsem na nic náladu. Jednou na diskotéce jsem nechtěla tancovat a měla jsem sto chutí odejít. Nebylo mi nejlépe a bolela mne hlava. Najednou přišel Tomáš, a že má pro mne prášek, abych prý byla zase v pořádku. Ani jsem moc nepřemýšlela a zapila ho v domnění, že se mi opravdu udělá lépe. Asi po deseti minutách jsem opravdu cítila nějakou úlevu, ale začala se mi točit hlava. Pak už jen vím, že jsem se všemu smála a šla jsem tancovat.

       Ráno jsem se probudila a bylo mi hrozně zle. Chtěla jsem zvracet, ale bolest hlavy mi nedovolila otevřít oči, natož vstát z lůžka. Otočila jsem se a s hrůzou jsem zjistila, že vedle mne leží Tomáš. Posadila jsem se na posteli a uvědomila jsem si, že nejsem ve svém pokoji a jsem úplně nahá. Začala jsem brečet a pomalu jsem vstala a šla hledat koupelnu. Tomáš se probudil a šel za mnou. Stál za dveřmi koupelny a ptal se co se děje. Jen vím, že jsem mu řekla, že takhle jsem to nechtěla, že takhle to nemělo být a že ho už nikdy nechci ani vidět. Omlouval se, že byl trochu opilý a že moc nevěděl, co dělá a sliboval, že opravdu to již nikdy neudělá. Nabídl mi, že mne odvede domů a já jsem nakonec souhlasila. Moje nadšení pro něj sice trochu opadlo, ale protože nějaký čas se choval normálně, zase jsem mu začala věřit.

        Netrvalo dlouho a zkusili jsme s partou takzvanou taneční drogu, prý aby diskotéka stála za to. Zprvu to bylo opravdu moc fajn, ale konce byli vždy stejné. Motání a bolest hlavy a nakonec hrozně zle a křeče v žaludku. A tak jsem se pomalu, ale jistě stala závislá na drogách.

Nejdřív jsem si myslela, že mám vše pod kontrolou, ale opak byl pravdou. Droga ovládala mne.  Víkend od víkendu jsem víc a víc potřebovala povzbudit a nakonec jsem brala drogy i uprostřed týdne. Byla jsem podrážděná a nervózní, když nebyl „životabudič“ a když Tom něco sehnal, bylo mi dobře jen na pár hodin a pak přišlo peklo.

          Jednou mi Tomáš řekl, že by to chtělo sehnat něco pořádného a odešel. Když se vrátil, přinesl nějaké ampulky a injekční stříkačky. Bála jsem se, ruce se mi třásly a tak mi s injekcí pomohl Tomáš.

          Ležela jsem na zemi a cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá po celém těle. Výbuchy ohňostrojů v mé hlavě střídaly krásné barevné obrazce. Bylo to báječné. Nasahala jsem ruku Toma a pevně jsem ji stiskla. V tom se otevřely dveře a vstoupil můj otec. Stál nade mnou, chvilku se jen tak díval a pak mne oslovil: „Karolínko takhle ne, drogami nic nevyřešíš“. „Ty se na mne nezlobíš, kvůli té hádce tati?“, zeptala jsem se. Otec se pousmál a odpověděl: „ Nikdy jsem se nezlobil, moje holčičko, ale drogy, to mi opravdu vadí. A měla by ses usmířit s maminkou. Nemá to lehké a ty jí vůbec nepomůžeš. To, že žije s mým bratrem, bylo pro ni jediné možné řešení. Není od tebe hezké, že se na ně pro to zlobíš.“

 Otočil se a pomalu odešel.

      Posadila jsem se, opřela o zeď a přemýšlela, zda to byl sen nebo skutečnost. Probral se i Tomáš a povídá: „ Co ti chtěl ten stařík?“. „ Ty jsi ho viděl také?“, zeptala jsem se. „ No jasně i slyšel, jak jste si povídali. Ty ho znáš?“. „Ano“, odpověděla jsem, „Je to můj otec“. Tomáš se posadil a snažil se probrat z polospánku. „ Sakra a nemá být náhodou mrtvý?“. Uvědomila jsem si, co Tomáš říká a úplně mne to probralo. „ Ano, zemřel již před pěti roky“, odpověděla jsem.

            Den co den se mi vracel stejný sen, jestli to sen byl. A tak jsem se rozhodla, že změním svůj život. Nejprve jsem odjela domů. Maminka stála ve dveřích, a když mne uviděla, vyšla mi naproti. Objala mne a slzy jí opět stékaly na mé rameno. „ Odpust mi mami, jsem hrozně hloupá“. Pak jsem jí řekla, že jsem se dobrovolně přihlásila na protidrogové léčení a že až se vrátím, vše jí budu vyprávět. Asi nevěděla co tím myslím, ale nevyptávala se. Sbalila jsem si tašku a batoh a opustila jsem jí podruhé, ale věřila jsem, že ne na dlouho.

            Domů jsem přijela až po šesti měsících. Maminka na mne tentokrát čekala na nádraží.

Cestou domů jsem jí vyprávěla, jak to bylo v léčebně a že jsem teď opravdu už čistá. Měla jsem radost sama ze sebe i z toho jakou radost jsem tím udělala mamince.

           Když jsme přišly domů, strýc seděl za stolem a četl noviny. Maminka mu nic neprozradila a tak nevěděl, že jsem změnila svůj názor. Pozdravila jsem a on ani neodložil noviny a jen něco zamumlal. Věděl, že jsem ho neměla moc ráda. „Chtěla bych s tebou mluvit strejdo“, začala jsem opatrně. Odložil noviny, podíval se na maminku a všiml si, že se usmívá. Pak se podíval na mě: „ Co se stalo, Karolínko“. Byl úplně klidný a já jsem znejistěla. „ Chtěla jsem se za vše omluvit vím, že jsem se chovala hrozně, ale teď bych chtěla všechno napravit. Strejdo, moc se omlouvám.“ Naklonila jsem se a políbila ho na tvář. Teď zase znejistěl on.

„ S pravdou ven, Karolíno, to není samo sebou, že jsi změnila svůj postoj.“ A tak jsem jim vyprávěla, jak jsem mluvila s tátou, že se na mne nezlobí a jak mi řekl, že maminka udělala dobře a že jí mám pomáhat“. Mamince tekly slzy jako hrachy, strejda jí vzal kolem ramen a políbil. Pak objal i mne a jen řekl: „Tak vítej doma, Karolínko“.

       S více jak ročním odkladem jsem nastoupila zpět do školy a rok na to jsem maturovala.

I když je to dnes již mnoho let, nikdy na rozhovor s tátou a na to jak se změnil můj život, nezapomenu.