Bylo mi dvanáct let a bydlela jsem s rodiči na venkově. Vzpomínám si na to i po mnoha letech úplně přesně.  Ze školy jsem chodila stále stejnou cestou, ale ten den mne něco nutilo jít docela jinudy. Nejen že cesta byla o mnoho delší, ale vedla i přes louku s vysokou trávou. Boty i ponožky jsem měla mokré, ale vůbec mi to nějak nevadilo. Šla jsem pomalu, sledovala cestu a najednou jsem ji spatřila. Zlatá náušnice s modrým kamínkem. Opatrně jsem ji zvedla z trávy a očistila. Byla nádherná a v odpoledním slunci zářila jak drahokam.  Srdce mi bušilo, jako kdybych našla, kdovíjaký poklad. Pečlivě jsem ji zabalila do kapesníku a strčila do školní brašny. Zbytek cesty jsem utíkala, jako by mne někdo honil. „ Mami podívej, co jsem našla,“spustila jsem doma místo pozdravu. Maminka se na mne podívala: „ Dobrý den, se snad říká, když se přijde domů.“ „Dobrý den mami, podívej se,“ a strčila jsem nataženou ruku s náušnicí mamince až pod nos.  Maminka náušnici prohlédla, znovu ji trochu naleštila cípem zástěry a pokývala hlavou. „ Je opravdu moc hezká Adélko, a kde jsi ji vlastně našla?“ „ Na louce pod ovčínem,“ řekla jsem popravdě. „A víš, že tam nemáš chodit.“ „Vím, maminko ale od rána mne tam něco nutilo jít.“ Maminka pokývala hlavou a usmála se. To bylo znamení, že se nezlobí. „A co s ní budeš vlastně dělat, vždyť je jen jedna a ty několikery náušnice máš a ke všemu je na tebe moc velká,“ dodala maminka. Ta náušnice mne tak přitahovala, že jsem uprosila maminku, aby mi ji navlékla na šňůrku, že ji budu nosit na krku místo řetízku. Nejprve nechtěla, ale pak otevřela krabičku se šitím, vyjmula barevnou šňůrku a během chvilky se drahocenný náhrdelník houpal na mé hrudi. Byla jsem náušnicí úplně posedlá. Když jsem ji držela v ruce a zavřela oči, viděla jsem cizí dům a v něm paní v krásných šatech, která měla na sobě mnoho šperků, ale chyběla jí jedna náušnice a to byla právě ta, co jsem držela v ruce já. Ten večer jsem nemohla usnout. Položila jsem náušnici na noční stolek a dívala se na její modrý třpyt, dokud jsem neusnula. Takhle to bylo asi tři dny. Každý den ráno jsem si náhrdelník z náušnice vzala na krk pod košili, aby to maminka neviděla, a večer jsem ji položila na noční stolek.  Nepamatuji se, za celý život, že by mne něco tak silně ovlivnilo, jako ta náušnice. A pak se to stalo. Byl pátek večer a šla jsem spát. Položila jsem náušnici na noční stolek a za chvilku jsem usnula. Byla již úplná tma, když mne něco probudilo. Ve dveřích mého pokoje stála temná postava s velkýma očima. Nemohla jsem strachy ani křičet. Přitáhla jsem si peřinu až k očím. Postava chvilku stála u dveří, pak pomalu došla až k nočnímu stolku, zvedla náušnici se šňůrkou, prohlédla si ji a strčila do kapsy saka. Pak se otočila a pomalu odešla z mého pokoje. Začala jsem křičet. Přiběhla maminka a řekla mi, že to byl jen zlý sen. Ráno, když jsem se probudila, tak náušnice byla opravdu pryč. Začala jsem brečet a maminka hned přišla, co se mi stalo. Hledali jsme ji spolu, ale nikde nebyla. Tatínek, vlezl i pod postel a dokonce vyndal i matrace, ale nic jsme nenašli. O noční návštěvě nechtěli rodiče ani slyšet. Několik dní jsem byla zoufalá, jak moc mi náušnice chyběla, ale čas zahojí i ty nejhlubší rány.

I po těch letech, si stále pamatuji ten zvláštní pocit, který jsem měla, když jsem držela tu náušnici v ruce. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak mohla z mého pokoje sama zmizet. Možná že to není žádná záhada, ale stejně na to musím dost často myslet.