Svět kolem nás je nesmírně složitý a nežijeme v něm sami. Všichni tvorové jako víly, elfové, skřítkové a stovky možná i tisíce dalších, žijí ve všech možných světech paralelně s námi. Někdy dojde k průniku mezi sousedními světy a občas se najde někdo, kdo je vidí nebo dokonce s nimi dokáže komunikovat. Naučili jsme se v tomto přetechnizovaném světě vnímat jen sami sebe a bojíme se přiznat, že tam někde něco je. A pokud i uvěříme, že bytosti z jiných světů jsou, stejně jim neumíme naslouchat a chováme se, jakoby tento svět patřil jen nám. Mnohokrát stojíme před nějakým rozhodnutím a nevidíme, nebo spíš nevnímáme, že nám prozřetelnost, nebo veškerenstvo nabízí odpověď ve formě symbolů a indicií. Nikdy nejsme na rozhodování sami. Jen se musíme umět dívat a naslouchat. Znamení a symboly jsou všude kolem nás.
Volně podle Igora Chauna z vystoupení 18.3.2007
Sledujte znamení a symboly.
Byl květen roku dva tisíce dva. Všechno kvetlo, a i když mi už bylo padesát, tak se s jarem objevila jakoby nová energie, nová chuť do života. Seděla jsem na zahrádce v ratanovém křesle a prohlížela si katalog dovolených cestovní kanceláře I-TOURS. Už dlouho jsem měla vybranou dovolenou na Kypru do apartmánu hotelu Vangelis. Fotografie v katalogu byly nádherné. Přivřela jsem oči a představovala si, jak ležím u hotelového bazénu, sluníčko hřeje a já popíjím pinakoládu. Vložila jsem do katalogu záložku a zavřela jsem ho. Asi po týdnu jsem katalog znovu otevřela v místě záložky. Nevěřila jsem svým očím. Když jsem naposledy zavřela na zahradě katalog, omylem jsem přivřela mezi stránky malý kousek spadlého květu. Ten se obtiskl mezi stránky a vytvořil na nich velké „V“ zrovna u našeho zájezdu. „V jako Vangelis,“ napadlo mne, ale kupodivu jsem z toho neměla úplně dobrý pocit. Nechala jsem otevřený katalog na stolku a tak tam ležel několik dní. Asi po týdnu se začal manžel ptát na dovolenou. Ukázala jsem na stolek a dál poslouchala televizi. Manžel otevřel katalog a v tom v televizi začali hrát písničku z filmu „Dobití ráje“ od Vangelise. Podívali jsme se na sebe a já ihned věděla, že se něco děje. „To není samo sebou,“ řekla jsem a muž se na mne díval nechápavě. „Co kdybychom letos jeli s mladýma do Chorvatska a za ušetřené peníze by sis mohl koupit tu motorovou pilu, co o ní už dlouho mluvíš?“ Manžel se na mne nedůvěřivě podíval: „To myslíš vážně?“ „Jo myslím,“ odpověděla jsem. Manžel vyskočil a dal mi pusu. Teprve nyní jsem si uvědomila, že jsem se na tu dovolenou tak těšila, ale nechtěla jsem slib vzít zpátky.
Po návratu z Chorvatska, jsem našla v novinách zprávu, že autobus firmy „V & V“, který nás měl vést na letiště, měl na dálnici nehodu. Sice nikdo nezemřel, ale čtyři lidé byli zraněni těžce a sedm lehce.
Pracoval jsem tehdy jako řidič dálkového autobusu pro soukromou přepravní společnost. Protože jsem stále nebyl doma a manželce to dost vadilo, domluvil jsem se s majitelem, že budu jezdit jen po Čechách. Shodou okolností majitel přijal další dva mladé řidiče, kteří byli rádi, že jsem jim cizinu přenechal. Byl únor, místy ležel sníh, mrzlo a já měl jet do Brna. Od rána jsem se necítil úplně dobře. Když jsem přišel do dílen, ukazoval mi mechanik lahev piva s názvem „Starobrno“. „Zlepšili se,“ dodal a postavil pivo na ponk, „bývalo hrozné, ale teď to jde pít.“ Díval jsem se na lahev a podivný pocit zesílil. Prošel jsem dílnou a můj zrak upoutal kalendář s polonahou dívkou, visící nad stolem. Hned vedle byl totiž poutač s vycpaným krokodýlem a velkým nápisem „Brněnský drak“. Vešel jsem do kanceláře a v rádiu zrovna Ivan Mládek zpíval písničku s textem „Brno je zlatá loď ….“ Studený pot mi vyrazil na čele. Šéf se na mě podíval: „ Co je, Pepo, jsi bledý jako stěna?“ „Není mi nějak dobře,“ odpověděl jsem. To už si mne prohlížela i sekretářka. „Vždyť má asi horečku, podívej, jak se potí,“ dodala. A tak mi šéf dal volno a já šel domů. Sotva jsem došel domů, udělalo se mi kupodivu dobře. Ve tři hodiny přišla žena a divila se, že jsem už doma. Vysvětlil jsem jí, že mi nebylo dobře a že mne vedoucí poslal domů, ale že teď je mi už dobře. „Tak bychom mohli zajet na nákup,“ oznámila mi žena. Po návratu jsem zapnul televizi, protože jsem chtěl sledovat televizní noviny. Zrovna byla reportáž z dálnice D1, kde v mlze najel nákladní automobil do odstaveného kamionu. Celkem se srazilo 40 aut. Kolem osmé mi volal dispečer, že náš autobus byl v té nehodě. Řidič sice stačil dobrzdit, ale další autobus za ním již ne. Vážná zranění nebyla žádná, ale lehkých zranění bylo osm včetně řidiče.
Zpráva z tisku: V sobotu 12. února 2005 došlo k hromadné nehodě na dálnici D1 mezi 173. a 176. kilometrem. Srazilo se více jak 40 aut včetně třinácti nákladních vozidel, čtyř autobusů a sanitky. Celkem bylo raněno 22 osob z toho 15 těžce. Nejvážněji zraněná žena leží v brněnské nemocnici U svaté Anny. Odhadovaná škoda přesahuje 5 milionů korun.
Od září 1990 jsem nastoupila jako kuchařka do střední průmyslové školy stavební v Hradci Králové. Dojížděla jsem každý den z Březhradu do Hradce Králové autobusem č.12, který měl zastávku přímo u průmyslové školy. Byl pátek, 4. dubna 2003. Den začal tím, že jsem zaspala. Když jsem se probudila, blikal displej na budíku a čas ukazoval 00:12. „Asi v noci vypnuli proud,“ napadlo mne, ale něco mi říkalo, že je to divné a tak jsem vytáhla šňůru za zásuvky. Věděla jsem, že mám jen čtvrt hodiny a tak jsem snažila vše dělat rychle. Muž vstával také. „Dnes jedu až do Prahy,“ řekl, aby mi vysvětlil, proč se v kuchyni také motá. „Proto vstávám dříve. Víš, že Modřany jsou už Praha 12?“ Podívala jsem se na něj. „Zase ta dvanáctka,“ napadlo mne. Můj zrak padl na židli, přes kterou bylo přehozené triko našeho syna. Zůstala jsem stát a nevěřila jsem svým očím. I na něm bylo totiž číslo 12. V rádiu se ozvalo zvukové znamení, které oznámilo šest hodin. Podívala jsem se na muže: „Ujel mi autobus, jdou mi pozdě hodinky.“ „To nevadí,“ odvětil muž, „já tě do práce odvezu. Vzal si doklady a aktovku a s rohlíkem v ruce jsme vyjeli. Projeli jsme ulicí Jasmínovou a chtěli najet na Březhradskou, ale tam již stála kolona aut. „Asi se tam něco stalo,“řekl muž. Sevřelo se mi hrdlo strachy a srdce mi divoce bušilo. Udělalo se mi zle. V tom již přišel příslušník policie: „Musíte to objet ulicí U Náhonu a přes Malý Březhrad, na přejezdu se srazil vlak s autobusem MHD.“
Zpráva z tisku: 4. dubna 2003 v šest hodin a pět minut ráno se na železničním přejezdu v Březhradu srazil autobus MHD č.12 s vlakovou soupravou jedoucí z Pardubic do Hradce Králové. Na místě zahynuli čtyři lidé, další čtyři byli raněni těžce a sedm bylo raněno lehce.
|