Bylo mi dvaadvacet let, byl jsem dva roky po vojně a myslel jsem, že jsem mistr světa. Také jsem se tak choval. Pracoval jsem v dole Pluto jako záchranář a proti ostatním vrstevníkům jsem vydělával nepředstavitelné peníze. Koupil jsem starší škodovku a myslel, že to pro štěstí stačí. Chodil jsem na všechny zábavy u nás i v okolí a nenechal žádnou holku bez povšimnutí. S partou jsme chodili na pivo a kulečník a dělali jeden malér za druhým. Vše tak nějak procházelo a mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

          Jednou na taneční zábavě, jsem trochu víc tancoval s takovou malou drobnou černovláskou, kterou jsem znal již od školy. Jejímu klukovi se to moc nelíbilo, a když jsem jí dal schválně pusu, přiskočil ke mně a chtěl mě udeřit do obličeje. Jenže já jsem sloužil u speciální jednotky výsadkářů a byl jsem daleko rychlejší. Pravou rukou jsem jej uchopil za zápěstí, malinko trhnul k sobě, přetočil ho vlevo a při pádu na zem mu překroutil ruku a loktem jsem ho udeřil do čelisti. Ozvalo se křupnutí a on dopadl na obličej, zlomenou ruku pod sebou. Pomohli mu vstát. Levou rukou si držel pravé zápěstí a z nosu se mu řinula krev. Pro přihlížející jsem byl hrdina, ale já měl opravdu neskutečně divný až nepříjemný pocit, že teď jsem právě udělal něco, co se nemělo stát. Věděl jsem, že musím odejít. Vzal jsem za ruku malou černovlásku, nasedli jsme do auta a odjeli do lesní restaurace U hájovny. Chodili jsme pak spolu asi půl roku. Jenže jsem netušil, že Dana to myslí vážně, a tak jsme se po čase pro nějakou blbost pohádali. Odvezl jsem jí tenkrát domu a odjel bez rozloučení. Několik dní mne to mrzelo a chtěl jsem za ní jít, ale hrdost byla v té době silnější.

     Po měsíci jsem téměř na vše zapomněl. Až na zvláštní sen, který se mi po několik nocí zdál. Uprostřed noci ke mně přišla žena. Byla zahalena do bílého pláště s kapucí přes hlavu. Usmála se na mne a naklonila se, jako když mne chce políbit, ale najednou vytáhla nůž a začala ho do mne vrážet. Z ran mi stříkala divoce krev. Chtěl jsem křičet bolestí, ale nemohl jsem křičet, ani se bránit. Probudil jsem se úplně zpocený a vyděšený a celé tělo mne bolelo.

           Jednou jsem přišel domů a matka mi vyprávěla, jak její známé z práce syn, se popral na zábavě a někdo mu tam zlomil ruku. Tragedie byla v tom, že její syn byl nadějným klavíristou a jak to tak vypadá, má po hraní. Zamrazilo mi v zádech a někde hluboko ve mně, se něco změnilo. Řekl jsem matce pravdu o té zábavě, o tom co bylo s Danou i o tom jaké mám sny. 

           Přestalo mne bavit být frajerem a začal jsem sekat dobrotu. Jenže bylo už pozdě, osud mne chtěl potrestat a ta chvíle se blížila a já to nějak tušil. Věděl jsem, že se něco stane, ale nevěděl jsem co a kdy.

        Byl podzim. Zapadající slunce zbarvilo vše do ruda. Hlavou se mi honily myšlenky a silnici jsem se moc nevěnoval. Rudé slunce mi svítilo do očí a naklaďák zprava jsem vůbec neviděl. Ještě než jsem ztratil vědomí, bleskla mi hlavou myšlenka, že už je to tady.

      Probudil jsem se v nemocnici. Nade mnou stál doktor a kýval hlavou. „No konečně. Už jsme měli o vás strach." Když se ubezpečil, že vnímám, začal s výčtem mých zranění. Zlomená ruka a noha byly ty jednodušší. V nemocnici jsem byl téměř dva měsíce a další dva ještě doma. Do práce jsem nastoupil až v dubnu. Neměl jsem skoro žádné trvalé následky, ale s kopanou a lyžováním jsem se musel rozloučit. I v práci jsem pozoroval, že nejsem tak pohyblivý, jak jsem býval. Nebylo to na mne vidět, ale některé pohyby jsem mohl dělat jen s překonáním bolesti. Byl jsem rád, že to takhle dopadlo, ale něco mi říkalo, že ještě není konec.

          Doma jsem pomáhal, jak to jen šlo, chodil jsem na nákupy, myl nádobí, uklízel a začal jsem opravovat střechu, aby na zimu nebyl nějaký problém. Ale ať jsem dělal sebevíc, myšlenky na to, co se ještě stane, mě neopouštěly. 

      Bylo září tisíc devět set osmdesát jedna. Honili jsme plán a tak jsme dělali šestnáctky. Dárek pro maminku k narozeninám jsem měl již koupený a tak jsem souhlasil s tím, že si s kamarádem vyměním směnu. Vše probíhalo normálně, až do patnácté hodiny. Byla to rutinní práce a už jsem se viděl doma v teple. Najednou jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. V chodbě naproti mně stála ta žena v plášti s kapucí. …

    Probudila mne zima. Byla úplná tma a nemohl jsem se hýbat. Snažil jsem se zavolat, ale moc mi to nešlo. Někde vedle mne se ozvalo zasténání.  Výbuch způsobil, že se zřítil strop a já jsem spolu s ostatními zůstal pod zemí. Pak jsem znovu upadl do bezvědomí. Trvalo šestnáct hodin, než nás vyhrabali. Já jsem dopadl nejlépe. V ten den zemřelo v dole asi šedesát horníků a záchranářů. Vlastně jsem se probral až po třech dnech v nemocnici. U mé postele seděla maminka a plakala. „Neplač mami“, byla má první slova. Zvedla hlavu a usmála se. Ale bylo vidět, že něco není v pořádku. A také jsem to brzo zjistil. Jednu nohu mi museli amputovat pod kolenem a druhou jsem téměř necítil. Bolela mne zlomená žebra, tak že jsem se nemohl ani pořádně nadýchnout. Hlavně mne zlomilo vědomí, že už nikdy nebudu chodit. I když mi doktor říkal, že to chce jen silnou vůli a že to dokážu. Nekonečně dlouhé hodiny jsem jen ležel a díval se do stropu. Měl jsem o čem přemýšlet. Bůh mne nechal na živu jen proto, aby si řádně vychutnal mé potrestání, nebo ještě není konec. Nechtělo se mi žít. Na druhou stranu jsem přesně věděl, za co tento trest je. A tak běžel den za dnem a ve mne uzrálo přesvědčení, že musím s osudem bojovat. Při vizitě jsem se domluvil s ošetřujícím lékařem a za pomoci sester jsem začal trochu cvičit. Vůbec mi to nešlo a sebemenší pohyb levou nohou byl pro mne nepředstavitelný problém. Myslel jsem si, že to půjde snadno, ale po třech týdnech jsem byl rád, že jsem si sám sedl.  Po třech měsících mne pustili domů, s tím že už pro mne nemohou víc udělat a převezli mne na doléčení do rehabilitačního zařízení do Kladrub.

       Tady byl přístup k pacientům úplně jiný. Každý měl individuelní program. Koupele, masáže, elektroléčbu a cvičení. Nejprve mi znovu dělali všemožná vyšetření a pak teprve zařadili do léčebného programu. A pak jednou, když už jsem neočekával nic, co by mne mohlo vyvést z rovnováhy, se to stalo. Poslali mne na masáž v souladu s rozpisem mého léčení.

 Otevřel jsem dveře, pozdravil a zajel s vozíkem ke stolu. Sestra, která dosud něco vypisovala v papírech, vstala a otočila se na mne. „Dobrý den pane Vávra.“ Ten hlas mi byl povědomý. Zvedl jsem oči a proti mně stála malá černovláska Dana. Bylo mi hrozně. Studem bych se nejraději propadl do země. Podala mi ruku a pomohla mi na stůl. Bylo to mé největší ponížení a hanba, jaké jsem mohl zažít. Nejprve se zeptala, co si mi stalo, a nechala si ode mne vyprávět celý můj příběh. Bylo mi hrozně. Dost mne překvapilo, že se mnou normálně komunikuje, jako by mne ani nepoznala. A tak jsem jí řekl i o tom co se mi přihodilo po té osudné zábavě. Neřekla ani slovo, jen dodala, že se uvidíme opět zítra.

     Další dny jsem očekával, že mi bude něco vyčítat, nebo že bude na mne nepříjemná, ale nic takového se nestalo. Dokonce mi sama nabídla tykání. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Jednou večer pro mne přišla na pokoj, že má pro mne nějaké překvapení. Odvezla mne do cvičebny v suterénu, kde tou dobou již nikdo nebyl.  Nasadila mi prozatímní protézu, a že budeme chodit. Sotva jsem se udržel na nohou a pokus byť o jediný krok by končil určitě pádem, kdyby mi nepomáhala. Asi po půl hodině jsem byl už tak vysílený, že jsme museli skončit. „Musíš víc cvičit a nevzdávat to. Je to jen na tvé vůli. Musíš bojovat a hlavně chtít." „A myslíš, že to má cenu“, zeptal jsem se. „Určitě, odpověděla“ a usmála se na mne. Seděli jsme proti sobě a já jsem si uvědomil, že je ten nejlepší okamžik na omluvu. „Nevím jak začít," řekl jsem. „Prostě jsem ti hodně ublížil, vím to, ale sebelepší omluvou to nemohu vzít zpět. I když jsem se pak změnil, tak trest mne neminul,“ ukázal jsem na svoje nohy. „Nech to být, teď na to není ten nejlepší čas,“ řekla a vyrazila se mnou na pokoj.

          Opravdu jsem poctivě cvičil a podařilo se mi udělat bez pomoci prvních pár kroků. Za další týden jsem již přešel celou cvičebnu. Jednou v neděli odpoledne, pro mne přišla, že jdeme ještě cvičit. Nasadil jsem si protézu a vyrazili jsme. Odvezla mne do haly a tam k mému překvapení stála maminka. Zůstala stát asi tři metry od nás. „Tak dělej,“ pobídla mne Dana. Vstal jsem a udělal pár kroků. Maminka mne s pláčem objala. Seděli jsme v hale a povídali jsme si. Měl jsem hroznou radost, ale nemohl jsem pochopit, jak mohla maminka takovou dálku za mnou přijet. „No přeci přivezla mne Dana,“ usmála se maminka a objala Danu kolem ramen. „Vy se znáte,“ zeptal jsem se. Už dávno, začala Dana.

   „Víš, nebyl jsi mi tenkrát lhostejný. A hned jak jsi odjel, tak jsem ve vzteku řekla, že tě nenávidím a že si přeji, abys umřel. No, a když jsi měl tu první nehodu, tak jsem hned běžela za maminkou a vše jí řekla. Kletby se nemají podceňovat a zvláště když jsou vyřknuty ve vzteku. Maminka mi vyprávěla, jak ses změnil, že jsi jí o mě řekl a že ví, že všeho lituješ.  Jenže než ses vzpamatoval z prvního maléru, tak přišel ten druhý. Nechala jsem se přeložit sem do Kladrub, abych alespoň mohla být s tebou.“

        Spoustu věcí jsme si vyjasnili, jen můj mužský ješitný mozek nemohl pochopit Danino jednání. Začali jsme si být blízcí a já jsem se na její přítomnost vždy těšil, ale nechtěl jsem připustit, že by Dana mohla mít něco vážného s mrzákem a tak jsem se choval dost odměřeně. Také asi tím, že jsem se bál k Daně víc citově přilnout.

        Asi za dva měsíce mne propustili. Dana se nabídla, že mne odveze domů. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když Dana stočila auto na polní cestu a zastavila. „Tak hele,“ začala, „myslím, že jsme si již všechno vyříkali. Já jsem se nenechala přeložit jen pro tvou omluvu a moje čisté svědomí. Prostě chci s tebou žít. A jestli zase začneš s tím mrzákem, tak tě tu vysadím.“ Naklonila se na mne a než jsem stačil říci jediné slovo, dlouze mne políbila.  Mlčel jsem a díval se jí do očí. Políbil jsem jí na oplátku já a řekl, že bychom snad měli jet, ať dojedeme za světla. Když jsme dorazili domů, maminka již měla upečenou bábovku a pozvala Danu na kávu. Povídali jsme o všem možném, když se pojednou maminka obrátila na Danu. „Nechci chodit kolem horké kaše a chci slyšet pravdu, jak to mezi vámi je“.

         „Dalo to hrozně práce, ale jsem přesvědčená, že na dobré cestě.“ Začali se obě smát. „Čemu se smějete,“ zeptal jsem se. „Tobě jak koukáš,“ řekla maminka i Dana téměř jednohlasně.

      Nakonec jsme se s Danou vzali a měli dvě dcery. Já jsem se vrátil do dolů, ale pracoval jsem jen jako kreslič v konstrukci na půl úvazku.

        Dnes je to již mnoho let a vše vypadá s odstupem času jinak. Možná, že jsem si na všechno ani přesně nevzpomněl, ale takhle nějak to určitě bylo.

Zpráva z tisku.

Třetího září roku 1981 v 15 hodin a 33 minut došlo na Dole Pluto II v Louce u Litvínova v Severočeském hnědouhelném revíru k výbuchu uhelného prachu a následnému požáru, při kterém přišlo o život 65 horníků, mezi nimi 15 báňských záchranářů. Zraněno bylo dalších 40 horníků. Výbuchem bylo zasaženo 5 km důlních chodeb a hmotné škody na důlním zařízení a přímé náklady na likvidaci následků havárie tehdy přesáhly 50 milionů Kčs.