Bolest v srdci mi otupovala smysly. Neslyšel jsem, neviděl, nevnímal. Myšlenky se minulostí toulaly a snažily se oživit vzpomínky na časy již dávno minulé. „Proboha, vždyť já si nemohu vzpomenout na její tvář,“ řekl jsem tak hlasitě, až jsem se probral.

„Táto,“ ozval se hlas a já otevřel oči. „Tati takhle ne, musíš začít žít,“ řekla dcera a položila mi ruku na rameno. Stiskl jsem jí ruku. „Já vím, Míšo,“ řekl jsem potichu, „jen nevím jak. Máma mi moc chybí. Nedokážu bez ní žít.“ „Mě také chybí a moc, ale musíme žít dál,“ řekla dcera. Jana byla o pár let starší a Míša byla její dcera z prvního manželství, ale brzo mne přijala za otce a hodně jsme si rozuměli.

„Je to již půl roku, co máma zemřela, musíš bojovat, sám jsi nás to učil, v pětačtyřiceti život přeci nekončí,“ řekla a zvedla se k odchodu. „ Víš, že jsi jí hrozně podobná?“ řekl jsem potichu, ve snaze dceru ještě na chvilku zastavit. „Vím tati, ale už vážně musím jít.“

      Začal jsem žít nový život. Nebo ne snad nový, ale jiný. Bez radosti, bez zájmu a bez cíle. Dál jsem chodil do práce, dál jsem navštěvoval dceru, ale žil jsem jak ve snách. Nemohl jsem přestat na ženu myslet. Každý večer jsem vzal do ruky její fotografii ve skleněném rámečku a vyprávěl jí, co jsem celý den dělal. Vše mi ji připomínalo. Lak na vlasy, lístek pod magnetem na lednici, kartáček na zuby i její teplé ponožky na spaní. Byla ve všem a byla všude.

   „Takhle to dál nejde,“ řekla dcera. „Přijedu v sobotu, všechny její věci odvezeme a vymalujeme.“

A tak se také stalo. V sobotu brzo ráno přijela Míša se svým Tomášem a jeho kamarádem. Míša přebrala celý byt a vše uklidila. Kluci odtahali nábytek a postupně jsme vymalovali. Byt byl opět jako nový, ale připadal mi tak trochu cizí. Procházel jsem byt a nenašel nic, co by mi ženu připomínalo. Ale stejně v mých myšlenkách stále byla. Zde mívala položenou rozečtenou knížku, zde ležívaly její brýle a tady vždy sedávala u okna.

       Pravda je, že čas otupí všechny rány. A tak se i já postupně vracel do normálního života. Ne že bych na ženu zapomněl, ale věděl jsem, že mi ji nic nevrátí a že musím jít dál.

A pak se to stalo. Poprvé jsem ji potkal na stanici autobusu. Zezadu vypadala úplně stejně jako moje Jana. Stejná postava, stejné vlasy a stejná gesta při rozhovoru. Rozbušilo se mi srdce. Mozek sice věděl, že to nemůže být má žena, ale já jsem nevím proč, úplně zpanikařil. Prodral jsem se davem, abych ji viděl do tváře. Netuším, proč jsem byl zklamaný, když jsem zjistil, že to Jana není. Věděl jsem, že to nemůže být ona a přesto jsem se choval jako dítě. Pozoroval jsem neznámou ženu a pomalu se mi začalo zdát, že přeci jen jí trochu podobná je. Díval jsem se, jak mluví, jak se směje a jak si rukou upravuje vlasy. Bylo to neuvěřitelné, bylo to, jako by tam stála Jana. Její kamarádka jí něco zašeptala a neznámá se otočila, změřila si mne od hlavy až k patě a malinko se usmála. V tom již přijel autobus a moje neznámá zmizela s davem. Ještě chvilku jsem tam stál a srdce mi bušilo.

     Několik dní jsem se snažil být ve stejný čas na stejné zastávce, ale neznámou jsem neviděl. Byla opět středa, ale o týden později. Opět jsem čekal na zastávce a čas běžel. „Chováš se jako cvok,“ozval se hlas v mé hlavě. „Vydrž ještě chvilku,“ říkal ten druhý. Podíval jsem se na hodinky a už jsem to chtěl vzdát, když v tom jsem ji uviděl. Srdce se znovu rozbušilo. Všimla si, jak se na ni dívám, malinko se usmála, pak se otočila a přišla ke mně. „My se známe?“ „Ne, to ne,“ odpověděl jsem. „Tak proč si mne tak prohlížíte, všimla jsem si vás již minulý týden,“zeptala se. „Moc mi připomínáte někoho, koho jsem kdysi znal,“ odpověděl jsem, „já jsem tu vlastně na vás čekal.“ „ Na mně jste čekal a to jste mi chtěl říci jenom tohle?“podívala se mi do očí. „Ne to ne, chtěl jsem vás pozvat na kafe, ale nějak jsem se asi bál.“ „Tak co kdybych vás pozvala já,“ zeptala se neznáma, „jo a jsem Martina.“ „Jsem Libor a budu moc rád,“zakoktal jsem, protože jsem byl docela nervózní.

     Seděli jsme u kávy a pak i u sklenky červeného asi hodinu a půl. Bylo to úžasné. Bylo to, jakoby se Jana vrátila. Měla ráda stejné filmy, četla stejné knížky jako Jana a rok a půl byla rozvedená. Pak jsme se domluvili na další středu. Netrpělivě jsem čekal na zastávce, ale nemusel čekat moc dlouho. Opět jsme si povídali a čas letěl. Po několika schůzkách jsme se dohodli, že se setkáme o víkendu.

    Chtěl jsem jí překvapit a tak jsem pozval k sobě na večeři. Trochu se zalekla a pak se zeptala, jestli to není přeci jen brzo. Pak pokrčila rameny a řekla, že jsme už dospělí.

    A tak jsme se v sobotu setkali. Procházeli jsme se po Petříně a pak jsme jeli ke mně domů. Když jsme zastavili před naším domem, Martina se rozhlédla kolem a řekla mi, že má pocit, jakoby tu již někdy byla. Vstoupili jsme do našeho bytu, Martina se rozhlédla po obývacím pokoji. „Jak dlouho tu bydlíte,“ zeptala se pojednou. „Asi pět let,“přemýšlel jsem nahlas, „byl to byt tety mojí ženy, a když šla do domova pro seniory, tak jsme se sem přestěhovali.“ „Nejmenovala se Ventová?“ „Ano, jak to víš.“ „Doktor Venta mne učil na vysoké škole a několikrát jsem tu byla na konzultaci.“ Dívali jsme se na sebe, jako by šlo o nějaký zázrak. Přistoupil jsem pomalu k Martině a políbil jsem ji. Stále se mi dívala do očí a začala mi rozepínat knoflíčky u košile. „Promiň, řekl jsem,“ otočil jsem se ke stolku a položil fotografii mé bývalé ženy, „nechci, aby se na nás dívala.“Usmála se a políbila mne. „Nepůjdeme raději do ložnice?“zeptala se, aniž přestala rozepínat moji košili. Ztratil jsem pojem o čase a prostoru. Když jsem se probral, bylo už šero. Rozsvítil jsem lampičku a Martina ještě stále ležela vedle mne. Vzal jsem ji za ruku a stiskl. Podívala se na mne. „Víš, já jsem celou dobu po rozvodu nikoho neměla.“ „Musím se přiznat, že já od ztráty ženy také ne.“ „Ale znát to nijak nebylo,“ ujistila mne Martina a začala se smát.

     Příští víkend jsem Martinu představil dceři. „Je hezké jak spolu vycházíte i když to není tvoje dcera,“ řekla pak večer Martina. „Víš, já ji už léta beru jako vlastní a co jí zemřela máma, tak nikoho jiného nemá.“ „Já vím,“řekla Martina, „právě proto se mi to líbí.“  Druhý den, mi volala dcera: „Víš, že je Martina mámě hodně podobná?“ „Ani jsem si nevšiml,“zalhal jsem. „ Ale no tak tati, copak jsem slepá. Jsem moc ráda, že jsi zase zpátky. Chvilkami jsem už o tebe měla strach. Jo a s Martinou je to v pohodě, nemusíš mít strach.“

     Dnes jsme již spolu deset let. Jsem dvojnásobným dědečkem a Míša s rodinou k nám často jezdí. Fotografii Jany si vzala Míša, a přesto jsem na ni nikdy nezapomněl. Život je někdy hodně složitý, ale i tak stojí za to žít.