Byl konec léta roku 1997. Chatová oblast byla tichá a prázdná, protože dětem začala škola. Seděla jsem venku na terase a pozorovala západ slunce za Krtským lesem. Docela se ochladilo a tak jsem si přes ramena přehodila svetr a dál pozorovala sluneční paprsky procházející mezi korunami stromů. Obloha byla temně rudá, vítr ustal a začalo se šeřit. Milan rozsvítil petrolejku a přišel si sednout za mnou ven. „Tak už zase nejde proud, to ho zapnou až ráno,“ prohodil jakoby nazlobeně, ale přinesl mi kávu a kousek tvarohového koláče. „Takhle večer bychom už mlsat neměli,“snažila jsem se koláč odmítnout, ale vůně čerstvě zalité kávy a koláče byla silnější. „Ale stejně jsme spolu prožili hezkých pár let, viď Maruško,“ začal tak nějak divně. „Děvčata jsou již vdaná a myslím, že docela dobře, vnoučata jsou také v pořádku a tak si myslím, že jsme neměli špatný život.“ „Co tě to zase napadlo, Milane,“otočila jsem se na něj. Milan se díval někam do nekonečna a ani se neotočil. Bylo jasné, že čeká na mou odpověď. „Máš pravdu, i když byly chvilky, kdy byly problémy a starosti, tak s tebou nakonec musím souhlasit. Opravdu jsme neměli špatný život, ale proč o tom teď mluvíš prosím tě,“ řekla jsem a stále jsem sledovala jeho reakce. Pomalu se otočil a podíval se mi do očí. „Mám ti takový divný pocit, že tady už dlouho nebudu.“ „Co blázníš, Milane, vždyť ti ještě není ani pětašedesát a podle doktora jsi zdravý,“ snažila jsem se mluvit klidně. Muž se opět podíval kamsi do nekonečna. „Nevím, nic mne nebolí, ale mám opravdu divný pocit. Jakoby mi něco říkalo, že se můj čas blíží.“ Nechtěla jsem o tom dál mluvit a tak jsme jen tak mlčky seděli a pozorovali první hvězdy na obloze.

     Celý týden jsem na větu, kterou Milan řekl, musela myslet. Nakonec jsem jej donutila, aby zašel k lékaři. Když se vrátil, tak se mi zdálo, že je s výsledkem spokojen. „Krev mám v pořádku, v moči nic nebylo, srdce jako zvon, no prostě jsem úplně zdráv,“oznámil mi Milan a já nabyla dojmu, že ta myšlenka ho už opustila.  Opak byl pravdou. Uprostřed týdne odjel do města na nákup a vrátil se až odpoledne.  Uklidil nákup a pak vyndal velkou zalepenou obálku a zamával mi s ní před očima. „To je moje závěť, kdyby se přeci jen něco stalo. Druhá je u notáře Málka. Však víš, jak k nám občas jezdí na chalupu.“ Vypadal docela klidně, ale mně ten jeho přístup, klidu vůbec nepřidal.

     Byl opět víkend a tentokrát měli přijet mladí s vnoučaty. „Ne abys něco říkal, až tu budou mladý,“ udělila jsem Milanovi instrukce a ten se tvářil, jako co mě to napadlo. „Však tě znám,“ dodala jsem rozhovoru důraz, ale Milan byl již myšlenkami stejně někde hodně daleko.

     Ne že bych mladý nechtěla vidět, ale byla jsem docela ráda, když odjeli. Přeci jen mne běhání kolem vnoučat nějak vyčerpává. Milan večer seděl u televize a bylo vidět, že je také hodně unavený. „Máš toho běhání také dost, co,“zeptala jsem se opatrně. Milan se na mne podíval a trochu se usmál. „Mám toho opravdu dost, ale jsem rád, že jsem je viděl. Třebas to bylo naposledy, co člověk může vědět.“ Bylo to, jako by do mne vrazil někdo nůž. Myslela jsem si, že ho ty myšlenky už pustily. Ten večer již Milan nepromluvil.

      Ke konci října jsme jeli chatu zazimovat. Museli jsme vypustit vodu, aby v zimě nezamrzla, nasadit okenice a hlavně všude trochu uklidit. Když jsme odjížděli, šel Milan poslední. Vypnul proud, zamknul a pak se postavil před chalupu a rozhlížel se. „Tak jsem tu asi naposledy, Maruško,“ řekl a já si všimla, že má slzy v očích. Trochu mne to popudilo. „Co zase blbneš, Milane, vždyť ti nic není a na jaře sem zase pojedeme,“ řekla jsem trochu naštvaně. Většinou totiž jezdíme na velikonoční svátky, protože se tu scházíme s ostatními chataři. Celou cestu domů jsem nepromluvila ani slovo. I Milan kupodivu mlčel. Věděl, jak moc mne ty jeho řeči provokují.

    Bylo pár týdnů před Vánoci, já jsem pekla cukroví a Milan mi pomáhal. Byl zamlklý, uhýbal pohledem a prostě jsem cítila, že to není on, jak ho znám. „Co je s tebou Milane, děje se něco?,“zeptala jsem se, ale hned jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Vždyť já jsem odpověď znala, jen jsem ji nechtěla slyšet. „Ne nic mi není, jen se necítím úplně dobře,“řekl Milan a já věděla, že lže, nebo spíš, že se o tom nechce bavit.  Vadilo mi, jak moc se Milan té myšlence poddává a že nechce připustit, že je zdráv a že to není pravda. Mrzelo mne, že jsem se zeptala, protože až do večera již Milan vůbec nepromluvil.

      Na Štědrý den odpoledne přijeli mladí s vnoučaty. Dcera mi pomáhala obalit kapra a přivezla salát podle vlastního receptu. Ten den dost pršelo a tak děti nemohly ven. Milan si s nimi hrál a zdálo se, že je vše v pořádku. Dárky jsme si rozdali již kolem šesté, abychom stihli pohádku v televizi. Teprve pak jsme si v klidu uvařili kávu a dcera přinesla svoje cukroví. Večer probíhal v klidu, dokud za mnou nepřišla dcera do kuchyně. „Co je tátovi, mami, vůbec se mi nelíbí.“ Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že mu nic není a že si jen vzal do hlavy, že umře a tak jsem zalhala, že je jen unavený, že poslední dny špatně spí. Dcera to přijala bez komentáře a dál jsme se o tom spolu nebavily.

   Druhý den vysvitlo sluníčko a bylo opravdu moc hezky a tak Milan po obědě navrhl, abychom se šli projít. Sluníčko hřálo do tváří, procházeli jsme kolem sídliště až k lesoparku. Potkávali jsme známé a sousedy a popřáli jsme si hezkých svátků. Bylo to opravdu hezké odpoledne a i Milan byl zdánlivě v pořádku. Jen se večer cítil unavený a šel brzo spát.

  Na Štěpána k nám přijeli druhá dcera s manželem a dětmi. Když večer odjeli, sedli jsme si s Milanem a povídali jsme si o dětech a o tom, jak jsou holky najednou dospělé a samostatné. Prostě žijí svůj život a nenechají si do toho od nikoho mluvit. Doba je už prostě taková. Milan byl ten večer docela hovorný a povídali jsme si až skoro do jedenácti.

     Ráno vstával Milan vždy dříve než já a připravoval mi snídani. Tentokrát spal dlouho a tak jsem vstala a šla připravit snídani já. Bylo již hodně po osmé a Milan stále nevstával a tak jsem ho šla vzbudit. „Nech mne prosím ještě chvilku spát, jsem hrozně unavený,“ řekl, otočil se na druhý bok a znovu usnul. „Tak tohle je divné,“napadlo mne, „nepamatuji, kdy by nevstal dřív než já.“  Asi kolem desáté jsem ho šla znovu vzbudit. Probral se a snažil se mi něco říci, ale nebyl schopen rozumného slova. Nakonec upadl do bezvědomí a vůbec na nic nereagoval a tak jsem zavolala pohotovost. Trvalo dvacet minut, než přijeli a dalších dvacet než jsme se dostali do nemocnice.

      Chodila jsem nervózně po nemocniční chodbě a čekala, až mi lékař zavolá a řekne, co se vlastně stalo. Chodila jsem od okna k oknu a prosila Boha, aby bylo vše v pořádku. Trvalo to neskutečně dlouho, než se otevřely dveře a vyšel lékař. Řekl mi, že zjistili, že má Milan aneurysma, což je výduť na nějaké tepně do mozku a že silně krvácí. Abych šla domů a přišla druhý den, že v nejbližších hodinách se stejně nic nedozvím. Doma jsem byla jak na trní, jestli se neozve telefon, nebo jestli někdo nezazvoní. Byla jsem zmatená, zaskočená a bezradná. Nahlodávalo mne svědomí, proč jsem mu nevěřila, proč jsem o tom nechtěla mluvit a proč jsem se k němu chovala tak zle. „Vždyť se třeba uzdraví a bude v pořádku,“ říkala jsem si nahlas, abych svědomí uklidnila. Usnula jsem až k ránu a stejně ten spánek za nic nestál.  Druhý den jsem jela do nemocnice. Sestra mi řekla, že se mnou chce mluvit pan doktor a odvedla mne do lékařského pokoje. Byla jsem skoro nepříčetná, protože na otázku co je s Milanem, neodpověděla a jen říkala, že informaci mi řekne lékař.

       Ošetřující lékař zrovna něco četl a tak mi řekl, ať se posadím, že se mi hned bude věnovat. Po malé chvilce složku odložil, podíval se na mne a řekl, že Milanova situace je velice vážná, protože došlo k poškození mozkové hmoty. Moc dobře jsem nechápala, co tím chtěl lékař naznačit a tak jsem se zeptala, jestli muže mohu vidět. „Já Vás doprovodím,“řekl lékař, „ale jen na pár minut.“Milan ležel na jednotce intenzivní péče a kolem něj bylo mnoho přístrojů. „Je stále v bezvědomí,“upozornil mne lékař. Vzal jsem do dlaně Milanovu ruku. Byla studená a vlhká. Začala jsem brečet, protože teprve nyní jsem si uvědomila, jak vážná situace to je. Doktor mi položil ruku na rameno a ujistil mne, že muž necítí žádnou bolest.

     Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Střídavě mne přepadal pláč, vztek a výčitky svědomí, že jsem nechtěla uvěřit tomu, co Milan říkal. V půl osmé večer mi volali, že Milan zemřel. Nedokážu popsat, jak hluboce mne to zasáhlo. Milan to věděl a já nejen že jsem mu to nevěřila, ale ještě jsem na něj byla naštvaná.  Nevěděla jsem, jak mám bez něj najednou žít. Člověk to bere jako samozřejmost a neuvědomuje si jak křehký náš život ve skutečnosti je. Teprve pak vám dojde, jak vám váš partner chybí, ale bohužel s tím nejde ale vůbec nic dělat.

       Po určité době jsem se s novou situací smířila, ale vím, že můj život již nikdy nebude, jako býval. Tak to prostě je. Dodnes nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli Milan opravdu věděl, že zemře. Ale ať to bylo jakkoliv, žádné „kdyby“to již změnit nedokáže.