Někdy člověk podlehne svodům života, a i když si to pak vyčítá, zpět to vzít nejde. Nejsem na to pyšná, co jsem provedla a nesmírně mne to mrzelo, ale v ten moment, v tu jedinou chvíli jsem byla tak šťastná, že to nejde ani popsat. Snad až příliš na to, abych mohla přemýšlet, jaké následky svým chováním způsobím.

       Bylo mi třicet let, měla jsem dvě děti. Martin chodil do druhé třídy a Lucinka do školky. Bylo týden před vánoci a můj muž se nevrátil z práce a tak se stalo, že jsem ovdověla. Nesla jsem to velmi těžce a nebýt mé matky, která mi všemožně pomáhala, nevím, jak by to dopadlo. Bylo to velmi složité a těžké období.

Asi po třech letech mi jednou matka řekla, že je čas nebýt sama. Také jsem o tom přemýšlela, ale nikdo nebyl takový, jako můj Tomáš. A tak šel den za dnem, chlap za chlapem. V pětatřiceti moc volných mužů není. Jeden pil, druhý neměl rád děti, třetí měl tohle a další tamto. A pak najednou se mi přihodil tento příběh.

       Byl pátek, opět před vánoci, děti si vzala matka na celý víkend k sobě, abych si mohla odpočinout a trochu se věnovat vánočním dárkům, cukroví a zdobení stromečku. Vracela jsem se z nákupu, plnou hlavu myšlenek co ještě musím, nedávala jsem pozor a vběhla přímo pod přijíždějící auto. Ozvala se rána a pak si jen pamatuji, že jsem v sanitce a vezou mne do nemocnice. Zranění krom zlomené nohy, nebyla tak vážná, ale pro podezření z otřesu mozku, a aby se vyloučilo krvácení, jsem musela zůstat v nemocnici pár dní. Byla sobota odpoledne, najednou se otevřely dveře mého pokoje a v nich stál urostlý muž tak kolem čtyřiceti let. V ruce držel velikou kytici, rozhlédl se a zeptal, jestli jsem Jiřina Vránová. Přikývla jsem a muž přistoupil k mé posteli, podal mi kytici růží se slovy, že je ten pirát silnic, co mi tohle udělal. Věděla jsem, že to byla moje vina a tak jsem se s ním chvilku přela, kdo za to může. Docela dlouho jsme si pak povídali. O dětech, o vánocích a práci a cítila jsem, že je mi s ním dobře. Takový ten pocit, který člověk zažije jednou za život.  Bohužel přišla sestra a rázně ukončila naše povídání, protože byl konec návštěv.

       Byl První svátek vánoční a kolem druhé hodiny se ozval zvonek. Ve dveřích stál Petr, tak trochu rozpačitě pošlapával na rohožce, že mi prý u něj přinesl Ježíšek také dárek. Pozvala jsem ho dál. Nejen že mi přinesl krásný parfém, ale dětem přinesl knihu a stavebnici. Uvařila jsem kávu, děti si hráli a my jsme si povídali a povídali. Byl to opět ten nepopsatelný a nádherný pocit. Najednou se setmělo a Petr se zvedl, že musí domů. Domluvili jsme se na příští víkend.

     A byl tu zase pátek. Děti jsem odvezla k matce a připravovala večeři. Bylo přesně šest hodin, když zazvonil zvonek a ve dveřích stál Petr. Třásly se mi nohy a selhával hlas. Byla jsem nervózní z toho, o čem jsem již od rána přemýšlela. Hned v předsíni jsem ho na uvítanou políbila. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale nic neříkal. Po večeři jsme si zase povídali a trochu jsem se uklidnila. Otevřela jsem lahev červeného a připili jsme si na tykání. Znovu jsem ho políbila a tentokrát můj polibek opětoval. Přitiskla jsem ho k sobě a čas přestal existovat. Měla jsem strach, protože jsem již dlouho nebyla s mužem, ale s Petrem to bylo jako bychom se milovali odjakživa. Úplně mne ovládal a já se mu zcela oddala. Probudili mne první paprsky vycházejícího slunce. Udělala jsem snídani a znovu jsme se milovali. Bylo to nádherné a omamující.  Něco tak nádherně hlubokého jsem v životě nezažila.

     Domluvili jsme se na příští víkend a Petr odjel. Celý týden jsem byla jak ve snách. A najednou tu byl opět pátek. Když jsem vezla děti k matce, usmívala se, že je to na mě vidět. Trochu jsem se styděla, ale máti mne objala a pošeptala mi, že je vše v pořádku.

Petr přijel přesně v šest. Opět jsem ztratila pojem o čase. Bylo to krásné, jako by věděl, na co myslím, byl něžný i divoký zároveň. Noc byla tak krátká. Když zazvonil budík, myslela jsem, že se neproberu.

 Byla jsem v sedmém nebi. Dlouho jsem si myslela, že něco takového již nemohu prožít. Tentokrát jsme se domluvili na sobotu.

      Týden byl neskutečně dlouhý. Napadlo mne, že Petra přemluvím, aby v pátek v noci po směně přijel rovnou z práce. Volala jsem mu pro jistotu již ve středu. Nejdřív nechtěl, že bude dost unavený a do Prahy je to přeci jen šedesát kilometrů, ale já jsem ho chtěla mít pro sebe co nejdříve, tak jsem ho přemluvila. „Děláš do půl jedenácté, za hodinu budeš v Praze a já se na tebe moc těším.“ Neodolal a slíbil, že přijede. Volala jsem mu ještě v pátek, jestli to platí a potvrdil, že ano. To jsem s ním mluvila naposledy. Když nepřijel ani ráno, začala jsem ho shánět. To mi již volala policie, že měl nehodu. Prý to byl mikrospánek. Zhroutil se mi celý svět. Několik dnů jsem nemohla spát. Poslední rozhovor jsem v hlavě slyšela snad milionkrát. Kdybych ho nepřemlouvala, kdybych mu nevolala, ale vzít zpět to nejde, ať děláte, co děláte. Těch kdyby bylo desítky, stovky, snad i tisíce. Několik týdnů jsem musela brát léky na uklidnění. Trvalo opravdu dlouho, než jsem se s tím smířila a již dávno vím, že to byl prostě osud, ale stejně to kdyby, ve mně stále je.