Manžel mi umřel na jaře roku 1963, když bylo naší dceři pět let a tak jsem na všechno zůstala sama. Začátky byly dost krušné, ale během času jsem si na novou situaci zvykla. Také mi hodně pomáhala moje maminka, která bydlela nedaleko. Chodila jsem na směny a Aneta zůstávala často sama s babičkou. Po nějakém čase, jsem přistihla dceru, jak rozmlouvá jakoby s otcem. Z počátku jsem si myslela, že si dcera jen tak hraje a tak jsem ji nabádala, aby toho nechala. Ona mi však tvrdila, že s otcem opravdu hovoří. Maminka řekla, že je to možná způsob, jak se s tím chce vyrovnat a abych si toho raději nevšímala. Tak jsem dělala, že to neslyším, ale stejně mi to vrtalo hlavou.

           Bylo před vánoci. Já jsem připravovala vánoční ozdoby a stromek, babička zdobila cukroví a Aneta si hrála na pohovce. Vůbec mi to nešlo a tak jsem byla dost nervózní. Nevěděla jsem, kde je co uložené a prostě bylo toho na mne moc. A tak jsem tak trochu ve zlobě, křikla na Anetu, ať se zeptá tatínka, kde je stojánek na stromeček. Aneta ani nezvedla oči od panenky a klidně odpověděla, že na půdě v tom plechovém kufru. Teď se zarazila i babička. Aneta nikdy na půdě, kam se muselo lézt po žebříku, nebyla a tak o plechovém kufru nemohla vědět. Běžela jsem na půdu. Opravdu, hned jak jsem kufr otevřela, tak na mne koukal složený stojánek na stromeček a několik svícnů.

         Za čas jsem přestala, Anetino podivné chování téměř vnímat a dlouhou dobu to vypadalo, že je vše v pořádku. Jednou, myslím, že to bylo tak v půlce dubna, jsem měla jet na víkend, na školení ROH do podnikové chaty na Slapskou přehradu. Autobus vyjížděl od podniku v pátek večer a tak jsem požádala maminku, aby u nás na víkend zůstala. Začala jsem vysvětlovat Anetě, že musím odjet a že bude s babičkou sama. Popadla mne kolem krku a začala mne prosit, abych nikam nejezdila. To nejde, snažila jsem se jí to vysvětlit, ale zarazilo mne, když Aneta řekla, že tatínek mne prosí, abych nikam nejezdila, že mi hrozí nějaké nebezpečí. Aneta často zůstávala s babičkou, když jsem o víkendu někam musela, ale bylo to poprvé, co mne nechtěla pustit. Ještě chvilku jsem se s Anetou přela, ale nakonec se do toho vložila i babička a přemluvily mne, abych nikam nejezdila. Hned v sobotu ránu mi volala Míša, kamarádka z práce, proč jsem nejela, že je to tam skvělé.

     Vymluvila jsem se na nevolnost, ale trochu mne mrzelo, že jsem nejela. Byla neděle večer, zrovna jsem četla Anetě pohádku na dobrou noc, když zazvonil telefon. Volal Petr, což je Míši manžel a zároveň můj šéf, že autobus měl na cestě domů nehodu a že Míša a dalších pět lidí je v nemocnici v Benešově. Nějaký opilý řidič s náklaďákem nedal autobusu přednost na křižovatce u Neveklova. Běžel mi mráz po zádech a hned jsem to volala mamince. Anetě jsem ale pravdu neřekla.

         Aneta začala chodit do školy a bylo vidět, že je jiná než ostatní děti. Nezlobila a učila se dobře, jen si stěžovala soudružka učitelka, že je chvílemi duchem někde jinde a nesleduje výklad. Musela jsem jí vysvětlit, že Anetě zemřel před několika lety otec a že se s tím dosud nevyrovnala. Několik měsíců byl klid, ale pak se opět problémy objevily. Často jsem musela do školy, kde si učitelé stěžovali na Anetino chování.

        Největší šok pro učitelku byl, to Aneta chodila již do páté třídy, když jí otevřeně řekla, že s otcem hovoří. Nejprve se spolu přely, pak Anetu odvedla do ředitelny. Dopadlo to nakonec tak, že přinesla poznámku a já musela za ředitelem.  Na návrh školy, jsem pak byla nucena jít s Anetou na vyšetření k psycholožce.

              Hned jak jsem jí uviděla, tak mi bylo jasné, že bude problém. Nepřístupná, kostnatá blondýna s orlím nosem, sebevědomá a upjatá. Nejdříve se vyptávala mě, ale samozřejmě jsem nemohla přiznat důvody, proč tomu věřím, že s otcem opravdu hovoří a tak jsem jen řekla, že nevím, co si o tom mám myslet.

                Obořila se na mne, že snad takovým hloupostem nejsem ochotna věřit a podívala se na mne zkoumavým pohledem. Dost se mne to dotklo a tak jsem se jí snažila vysvětlit, co mne k tomu vede.  Místo pochopení začala ječet, že každý inteligentní člověk ví, že posmrtný život neexistuje a že se Anetě nediví, když jí takové hlouposti trpím. Zavolala Anetu z čekárny a mě řekla, že si nepřeje, abych zasahovala do jejich hovoru. Byla jsem tak mimo z jejího přístupu, že jsem ani neprotestovala. Aneta vstoupila, jako dáma. Slušně pozdravila a mile se na psycholožku usmála. I mne překvapilo, s jakým klidem Aneta vystupuje.

           Začala se jí nejprve vyptávat na běžné věci, jako do jaké třídy chodí, jaké má kamarády a zájmy a podobně. Aneta odpovídala úplně v klidu, s rozvahou a bylo na ní vidět, že není vůbec nervózní.

     Pojednou se jí zeptala, jestli je pravda, že hovořívá s otcem. „Samozřejmě“, odpověděla Aneta. „A ty nevíš, že otec zemřel“, zeptala se dost příkře. „Vím“, odpověděla, „ale to nic nemění na tom, že s ním mohu mluvit“. „To přeci nejde, když někdo zemře, tak tu prostě s námi není a tak s ním nemůžeš mluvit“, zvýšila na Anetu hlas psycholožka. „Proč bych nemohla“, v klidu odpověděla Aneta. „I teď je tu s námi a můžete se klidně na cokoli ptát“. Psycholožka zrudla vzteky a na čele se jí objevily kapky potu. Chtěla mermomocí Anetu zviklat a nedařilo se jí. „Tak se ho zeptej, jak se říkalo cukrárně na náměstí, když byl otec ještě mladý“, snažila se mluvit hlasitě, ale hlas jí přeskakoval. „Nemusíte křičet, odpověděla Aneta, otec vás slyší a říká, že U Hanáků“. Psycholožka se na mne podívala, zvedla oči v sloup a zbledla jak stěna. „Tak ať mi ještě řekne, jak se jmenovala jeho třídní učitelka“, zasyčela směrem na Anetu. Závěr udělala Aneta úplně úžasný. Z ničeho nic vstala a povídá: „ Otec říká, že to byla vaše maminka. Za svobodna se jmenovala Marie Králová a říkali jí králík kvůli předním zubům“. „Maminko, pojď, tady už nebudeme nic platné“. Psycholožka si sevřela hlavu do dlaní a bylo vidět, že rezignovala.

 Slušně jsme pozdravily a odešly. Na chodbě mne Aneta zatahala za rukáv a zašeptala mi do ucha, že se hrozně bála, ale že tatínek jí říkal, že má jen odpovídat a nemá se ničeho bát, že bude stále u ní.

       Dlouho po té byl klid, nikdo nás už neobtěžoval a já si zvykla. S Anetou jsme se dohodli, že to zůstane mezi námi a že to, že s otcem mluví, nebude nikde říkat. Trochu větší rozruch začal, až když Aneta chodila na střední školu. Noví kamarádi, noví učitelé, kteří neměli pochopení. Ale protože se stále učila s vyznamenáním, vše nějak prošlo.

       Jednou večer jsem žehlila a Aneta se připravovala na ples. Přišla do kuchyně, posadila se na židli. „Co je, ty nikam nejdeš“, zeptala jsem se. „Ne mami, otec chce s tebou mluvit“. Zarazila jsem se. „Mami, já mám kluka, jmenuje se Tomáš. Táta chce, abys to věděla. Je to hodný a slušný kluk a už má po vojně. Otec s tím souhlasí, abychom spolu chodili“. „To sis mohla vymyslet“, odpověděla jsem. „Ne mami, to bych ti to přeci neříkala právě nyní. Ale otec chce ještě něco jiného“. Položila jsem žehličku a sedla si. „Otec ví, že již delší dobu chodíš s Jiřím od vás z práce“. Zatočila se mi hlava, protože právě tohle tajemství, jsem před dcerou úzkostlivě střežila. „Ví, že je také vdovec a že je to slušný a poctivý chlap. Přeje si, abyste se vzali.“

      Myslela jsem, že omdlím. „Víš, mami otec musí někam odejít a už s námi nebude moci nikdy mluvit“. Začala jsem brečet, slzy mi tekly po tváři, prostě jsem se nedokázala ovládnout. „Mám tě za něj políbit na čelo a vyřídit, že na nás nikdy nezapomene“. Teď začala brečet i dcera. Objala jsem ji a dlouho jsme tak spolu stály. Pak Aneta jen řekla, že už odešel ….

            Znovu jsem se vdala na přímluvu mé dcery ještě ten samý rok. No a dnes už je vdaná i Aneta.  Shodou okolností se jmenuje Králová.