|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Stál jsem na kolejích a díval se na vzdálený obzor. Ocelové linky ho protínaly v nekonečnu. Pomalu jsem kráčel po starých dřevěných pražcích a vdechoval vůni špatně spáleného uhlí a karbolky z pražců. Bylo úplné ticho, jen někde poblíž se ozval cvrček. Setřel jsem si pot s čela a podíval na hodinky. „Třináct dvacet, zrychlený vlak směr Chomutov,“ řekl jsem si sám pro sebe a sešel s trati. Trvalo to snad jen dvě minuty a pravidelný klapot kol a nezaměnitelný zvuk motoráku se mi ozval v zádech.
Když mne vlak míjel, dvakrát zahoukal a z okénka strojvůdce vykoukla ježatá hlava Franty Vápeníka. Pokynul mi rukou a zmizel v útrobách ocelového oře. Ušel jsem asi kilometr a půl. Vzduch byl horký a slunce pálilo. Pomalu jsem procházel po trati a pojednou se přede mnou objevila postava. Myslel jsem si, že mám halucinace, protože jsem ji neviděl přicházet. Promnul jsem si oči, ale postava stále stála na svém místě. Přišel jsem blíž a zjistil, že je to žena celá v bílém. „Co dělá tady na trati?“, napadlo mne. Všiml jsem si, že rukou ukazuje na levou kolej a výraz v obličeji měla opravdu vážný. Zrychlil jsem, ale když jsem se přiblížil tak na patnáct nebo dvacet metrů, tak se rozplynula. Nejdříve jsem se lekl, ale pak jsem doběhl na místo, kde před tím stála. Na levé koleji, v místě kam ukazovala, chyběly dvě spojky a od sváru se táhla trhlina. Rozbušilo se mi srdce. Zmatek v mé hlavě připomínal výbuch sopky. Podíval jsem se na hodinky. „Další vlak jede až za patnáct minut a je to jen motorák. Na nádraží to už nestihnu, tak mu poběžím naproti, snad zastaví,“ uvažoval jsem nahlas.
Otočil jsem se, přes koleje jsem položil blůzu od montérek a snažil jsem se běžet naproti motoráku. Po padesátce to ovšem už není vůbec jednoduché. Uběhl jsem asi sto metrů a musel zastavit, protože jsem nemohl popadnout dech. „Musíš, musíš,“ ozývalo se v mé hlavě a tak jsem znovu zrychlil. Těch deset minut bylo nekonečných. Stoupl jsem si doprostřed kolejí a vyhlížel přijíždějící vlak. Pomalu jsem šel po trati, pálení na hrudi povolilo a znova jsem se mohl nadechnout. Hučelo mi v hlavě, ale stále jsem šel. Konečně se v dálce objevil motorák. Stál jsem a mával rukama, aby mne zahlédl. Začal houkat, ale já stále stál uprostřed kolejí. Znovu a znovu houkal, ale nezpomaloval. Bylo mi zle a nemohl jsem se soustředit. Odhadnout vzdálenost se mi nedařilo, protože jsem měl oči plné slz a tak jsem stále stál a mával rukama. Konečně se ozvalo skřípění brzd. Když se vlak přiblížil tak na třicet metrů, strojvůdce mne poznal a krátce houknul. Skřípání brzd neustávalo a tak jsem sešel z kolejí. Strojvůdce Petr Mlejnek, již koukal z okénka. „ Je tam trhlina a chybí spojky,“ stačil jsem mu ještě říci, než jsem omdlel.
Probudil jsem se v nemocnici. U mé postele stála sestra a dva lékaři a o něčem se bavili. Když odešli, zeptal jsem se setry, co se stalo. „ Ležte v klidu a nemluvte, byl to infarkt, ale teď už jste mimo nebezpečí“. Znovu jsem usnul. Zdálo se mi o té podivné postavě na kolejích. Pokývala hlavou, usmála se a znovu mi zmizela.
Domů mne propustili asi čtyři týdny. Kamarádi z práce mne hned přišli navštívit. Vyprávěli, jak Petr Mlejnek vysílačkou zavolal na nádraží, že zastavili všechny vlaky a zavolali sanitku. Museli mne nést víc jak dvě stě metrů k sanitce. Byl jsem hrdina. Soudruh náměstek mi slavnostně předal hodinky s věnováním a čestný diplom.
Stále jsem ovšem musel přemýšlet, jak to bylo s tou postavou na trati, ale nevěděl jsem komu to říci, aby se mi nesmáli. Úplně náhodou jsem při kontrole v nemocnici potkal starého Horáčka, který sloužil na dráze od války. Sám se ke mně hlásil. „Tak co mladej, slyšel jsem, že jsi hrdina.“ „ Ani moc né,“ odpověděl jsem, protože mi to mladej připadalo dost divné. Zeptal jsem se tedy přímo: „ A neslyšel jste někdy, o nějaké ženské na trati?“ Horáček se začal usmívat.
„Tak takhle to bylo.“ „ Jo takhle. To ona mne upozornila na tu prasklou kolej“. „Jmenovala se Alžběta Vránová,“ začal vyprávět, ,,byla to manželka tehdejšího přednosty stanice. V posledních dnech války, když němci ustupovali, utíkala k poslední výhybce a chtěla vlak poslat do lomu. Bohužel to němci uviděli a zastřelili jí“. Odmlčel se, zapálil si cigaretu a dodal: „ Několik let po válce se tu a tam ukázala, ale co vím tak posledních dvacet let ji nikdo neviděl. Zvláštní.“ Pokýval hlavou, pozdravil a odešel.
|
|
|