Sedm dní, které otřásly mým světem.

        Pátek. Ráno bylo sice trochu hektické, ale byl to poslední den před naší první společnou dovolenou na chalupě v Bedřichově, kterou jsme spolu plánovali již dva měsíce. Čekal nás klid pohoda a les plný hub a borůvek. V půl páté odpoledne jsme s přítelkyní opustili Prahu. Za chvilku jsme již míjeli Benátky nad Jizerou, Mladou Boleslav a Turnov. Kupodivu byl malý provoz a za nedlouho jsme sjeli z dálnice na Jablonec nad Nisou, Janov nad Nisou a Bedřichov. Konečně jsme dorazili na místo. Penzion „U Standy Řezáče“ byl po rekonstrukci a vypadal velmi pěkně. Po večeři jsme šli na pokoj a chtěl jsem otevřít lahev červeného vína. Podařilo se mi rozbít jednu sklenku a při úklidu jsem se nepříjemně říznul o střep. Správce přinesl lékárničku a ránu odborně zavázal. „ Není to moc hluboké,“ usoudil a dodal, že to zítra mohu sundat. Poděkovali jsme a on nás pozval na sklenku něčeho silnějšího na vypálení bacilů. Domácí slivovice měla opravdu sílu. Po druhé skleničce jsme si začali tykat a po čtvrté jsme šli raději spát.

       Sobota. V sobotu hned po snídani jsme vyrazili do lesa. Správce, vlastně teď již Sláva, nám ukázal cestu a přidal několik rad pro naši orientaci. V lese byl nádherný klid, který přerušovalo jen občasné ťukání datla, praskání větviček na cestě a bzučení lesních včel. Pomalu jsme šli po lesní pěšině, sluníčko tu a tam vykouklo mezi stromy, ale zatím jsme houby ani borůvky neviděli. Asi po dvou kilometrech jsme přišli na rozlehlou paseku plnou borůvek. Vidina borůvkového koláče mne přinutila k maximálnímu výkonu. I tak nasbírat plnou bandičku trvá neskutečně dlouho. Rozhlížel jsem se po keříčcích a uviděl jeden s obzvláště velkými. Udělal jsem dva kroky a v tom se to stalo. Ucítil jsem velmi silnou palčivou bolest v pravé noze a zahlédl jsem zmiji mizící v houští. Během chvilky mi začala noha otékat a bolest zasáhla již celou nohu. Milada běžela do chalupy zavolat pomoc a já se snažil pomalu krok za krokem přiblížit k silnici. Naštěstí správce měl terénní auto a během dvaceti minut pro mne přijel. U penzionu již stála sanitka, která mne odvezla do nemocnice.  Bohužel v nemocnici neměli protijed a tak jsem tam zůstal na pozorování. Propustili mne po vizitě v pondělí ráno. Ten den jsem byl rád, že nikam nemusím, protože noha byla stále ještě citlivá.

       Úterý. Sluníčko mne probudilo již v půl sedmé. Cítil jsem se o poznání lépe a tak jsme si naplánovali výlet do Jablonce. Prošli jsme Dolní i Mírové náměstí, výstavu skla a bižuterie a dali jsme si oběd v restauraci Eurocentrum.  Po návratu do Bedřichova jsme dostali nápad, že ještě zajdeme do restaurace“ Jarmilka“ na kávu a zákusek. Cestou se k nám přidal nádherný oříšek, šel asi pět kroků za námi a tak jsem zastavil a chtěl jsem jej pohladit. Bez varování se mi zakousl do předloktí pravé ruky a začal jsem silně krvácet. V nemocnici shodou okolností sloužil ten samý lékař, jako když mne kousla ta zmije. „To máte hezkou dovolenou“ ironicky pronesl lékař, když mi ošetřoval ruku. Naštěstí jsme sehnali majitele psa, a ten měl doklad, že pes byl očkován proti vzteklině, tak že žádné další komplikace nenastaly. Obvaz jsem směl sejmout až ve čtvrtek.

       Pátek.  Byl krásný slunečný den, teplota vyšplhala na nádherných dvacet pět stupňů a tak jsme se dohodli, že se půjdeme vykoupat do přehradní nádrže Josefův Důl, která je od Bedřichova opravdu jen kousek. Cesta vede většinou lesem, což ve mne vyvolávalo vzpomínky na setkání se zmijí, ale netrvalo dlouho a před námi se objevila rozlehlá vodní hladina přehradní nádrže. Sluníčko pálilo, voda byla průzračně čistá a nebe modré a tak nic nebránilo tomu ponořit se do chladivých vln. Asi po půl hodině, vylezla Milada z vody, že se bude chvilku opalovat a já jsem si chtěl jít ještě zaplavat. Břeh pomalu mizel v dálce a pojednou jsem ucítil silný náraz do zad a hlavy. Ztratil jsem vědomí a probudil jsem se, až když mne nakládali do sanitky. Narazil do mne surfař. Já neviděl jeho a on zas nepředpokládal, že se někdo pustí tak daleko od břehu. Naštěstí mne vytáhl z vody a zavolal záchranku. Z hlavy se mi řinula krev a bylo mi zle. V nemocnici mne ošetřoval opět ten samý lékař. Tentokrát mu Milada vylíčila, jak se to stalo, protože já jsem byl stále ještě otřesen a nemohl jsem moc mluvit. „To máte ale opravdu povedenou dovolenou, co?“ pronesl lékař a bylo vidět, že se náramně baví. Oholili mi část hlavy a udělali devět stehů. Na zádech jsem měl modřinu, ale nic zlomeného jsem neměl, jen slabý otřes mozku a tak mne po dvou hodinách propustili domů.

        Sobota. Balíme věci a po obědě jedeme domů. Pro jistotu řídí Milada. Začalo pršet, proudy vody se valí po skle a není vidět téměř nic. Cestou mlčíme a mne trápí svědomí. „ Asi sis dovolenou představovala jinak viď?“ zeptám se Milady, abych přerušil mlčení. „ To mi nebude nikdo věřit,“ řekla Milada a oba jsme se začali smát. Tolik pohrom v jednom týdnu, to se opravdu stane jednou za život.