Sedím na kraji pohovky a nevnímám svět. Kolem mne procházejí lidé v černých oblecích, dívají se na mne, potřásají mi rukou nebo mne poplácají po rameni a podle pohybu rtů vím, že něco říkají. Bohužel jsem ve stavu, kdy je mi to úplně jedno. Myšlenkami jsem u mé lásky, která mne opustila bez slůvek rozloučení, náhle, nečekaně a hlavně navždy.
Konečně je klid, všichni odešli domů ke svým blízkým, jen já jsem zůstal sám. Ticho je tak hluboké, že i tikání hodin zní jak dunění bubnů. Vstanu, uložím oblek, kravatu a naleštěné boty a zastavím ty prokleté hodiny. Ležím a můj pohled upoutá díra na palci pravé ponožky. „ Koukej je vyhodit a vezmi si čisté, snad jich máš dost,“ ozve se hlas v mé hlavě a já si uvědomuji, jak moc mi ten hlas chybí. Poslouchám, jestli se znova neozve, ale je naprosté ticho. Zavřu oči a přemýšlím, že dnes již nebudu nic dělat. Prostě nemám náladu a vůbec nic se mi nechce. „ Snad alespoň umyješ nádobí a uklidíš,“ znovu slyším ten hlas. I když byly chvíle, kdy jsem její výčitky nesnášel, přesto jsem ten hlas, ale i její oči a vlasy miloval. Vstanu a poslušně jdu umýt nádobí a uklidit kuchyň. Je zvláštní, že jsem teď vůbec nepřemýšlel, odkud se ten hlas vzal. „Vždyť tu přece nemůže být,“ napadlo mne, ale dál jsem se věnoval úklidu.
Stál jsem ve sprše a proud teplé vody mi stékal přes obličej. Cítil jsem se unavený, prázdný a bez chuti k životu. Bylo skoro jedenáct, když jsem ulehl na lůžko. „Dobrou noc lásko,“ řekl jsem nahlas, i když vedle mne byla tak prázdno jako v mé duši.
Budík mne probudil přesně v půl šesté. Vstal jsem, uvařil čaj do konvice a udělal podle zvyku o dva tousty navíc. Až když jsem je mazal máslem, jsem si uvědomil, že není pro koho. „Dobré jitro lásko,“ zašeptal jsem a odložil tousty na talířek. „Dobré ráno,“ ozvalo se v mé hlavě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Vyšel jsem před dům a jakoby se pro mne změnil svět. Svět byl pojednou jiný. Šedivý, smutný a prázdný. Lidé mne míjeli a já šel a šel, bez cíle, bez zájmu, stále dál. „Tady jsem, Milane,“ ozval se známý hlas. Srdce mi začalo bušit a na malou chvilku se mi zdálo, že na protějším chodníku jsem ji zahlédl. Rychle jsem vykročil na druhou stranu a už jsem viděl, jak mou lásku tisknu v náručí, když mne vyrušil skřípot brzd a silný náraz mne odhodil na zem.
Probral jsem se v nemocnici. U mého lůžka stála má žena a usmívala se. „Už jsme o vás měli strach,“ řekl lékař, „byl to silný astmatický záchvat a málem to nevydrželo vaše srdce. Byl jste skoro deset minut v bezvědomí. Nebýt vaší ženy, kdo ví, jak by to dopadlo.“ Pak se podíval na hodinky a řekl ženě, že jen pět minut. Kývla a nepřestávala se na mne usmívat. „Miluji tě, Jano a moc jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem, protože bolest na prsou mi nedovolila mluvit nahlas. „O čem to mluvíš,“zeptala se žena, vždyť jsme se neviděli jen pár hodin. „ To nevadí, měl jsem divný sen, ale to ti povím až doma.“ Zavřel jsem oči a cítil, jak mne políbila na zarostlou tvář.
Prázdnota opustila mou duši a místo ní se nastěhoval ten neuvěřitelně nádherný pocit, mít pro koho žít.
|