Bylo mi čtyřicet let a pracovala jsem jako zdravotní sestra v nemocnici na Bulovce.  Právě jsem byla v rozvodovém řízení a protože byt byl manžela, hledala jsem si náhradní ubytování.  Jenže z platu zdravotní sestry si člověk žádný přepych dovolit nemůže. Po rozvodu jsem dostala na odstěhování šedesát dnů. Jenže sehnat rozumný podnájem v Praze, bylo téměř nemožné. V té době mi nabídla kamarádka, že se na nějaký čas mohu nastěhovat k ní. Ihned jsem sbalila vše do tašek a kufrů a přestěhovala se. Myslela jsem si, že budu mít čas něco si najít. Jenže došlo k tomu, že v rámci reorganizace našeho oddělení, jsem dostala výpověď. A aby toho nebylo málo, mé kamarádce se domů vrátila dcera s dítětem. Pochopila jsem, že se musím odstěhovat a tak jsem zvolila ubytovnu na Chodově. Kamarádka mi pomohla se stěhováním. Stály jsme na autobusové zastávce, a protože mi byla zima, zašly jsme na dva grogy do restaurace. Možná že byly i tři, ale to si již vážně nepamatuji. Pak jsme se rozloučili s tím, že se do ubytovny už dostanu. Když kamarádka odjela, došlo k nehodě. Nějak jsem zavrávorala a vkročila do vozovky, zrovna když kolem projíždělo taxi. Dál si jen pamatuji, že mne sanitka veze do nemocnice. Po operaci došlo během týdne ke komplikacím a málem jsem o zraněnou nohu přišla. Musela jsem podstoupit další operaci. Nohu mi sice zachránili, ale chodit jsem nemohla.  Na doléčení a rehabilitaci mne odvezli do rehabilitačního střediska Kladruby.

    Přišla jsem o tašky, kde jsem měla všechno svoje oblečení, boty a doklady. Ke všemu jsem se nenahlásila po propuštění na úřadu práce a v době úrazu jsem nebyla pojištěná. Policie se mnou vše sepsala, ale byla to vlastně moje chyba, protože jsem měla jeden a půl promile alkoholu v krvi.  Moje tašky se již nikdy nenašly.

        Po několika měsících mne propustili a byla jsem téměř bez peněz. Po návratu do Prahy jsem vyhledala byt manžela. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že zde již bydlí někdo jiný. Můj bývalý byt prodal a odstěhoval se. A tak jsem zůstala na ulici. Obvolávala jsem známé, ale nikdo mi nepomohl. Přespávala jsem na nádražích a snažila se sehnat práci. Zoufalství, zima a hlad. Myšlenky na sebevraždu mne nahlodávaly každou chvilku. Po pár dnech jsem se seznámila s několika stejně postiženými lidmi, kteří mi pomohli situaci zvládnout. Byl to nejhorší rok v mém životě.

     Nakonec se mi práci podařilo sehnat a dnes pracuji jako sestra v ústavu sociální péče.  Při vzpomínce na to jak jsem se stala bezdomovcem, mne doposud mrazí. Člověk je přesvědčen, že jemu se to nemůže stát, ale stačí opravdu málo a osud s vámi pěkně zatočí.