Na Vánoce, dlouhé noce…

 

Už se zas šeří.

U zadních dveří

tma tiše čeká na svou hodinu.

Na mé emoce

vztahuje ruce,

myslí si možná, že jí prominu.

 

Já ale nevím,

bráním se sněním

a pořád jsem tak trochu v rozpacích,

mám prostě pocit,

že už je v noci,

a nemusím už sáhnout na práci.

 

Kam tím vším mířím?

I když jsou čtyři,

pro mne den končí. Je to otrava.

S příchodem stínu,

proklínám zimu

a přepadá mne náhlá únava.

 

Nic se mi nechce,

vzdávám se lehce,

tu nitku slepé hrůzy nepřetnu.

Jen beznaděje

se tupě směje…

Můj Bože, jak já nemám ráda tmu!