Poletím…

 

jsem kolem tebe, nehybná,

rozšedle tichá,

patama sedranýma

hlína prolíná

jak země dýchá

kořeny stromů

přes paže větví

bříšky listů až do obzoru

ptačími stezkami

po křídlech letu

už tě nezmámím přísahami

mých věčných přesahů

 

až léto dodýchá do podzimu

snad nezahynu

bez tvých příslibů

chlebem a solí

v prázdnotě svých dlaní

nevykoupíš vinu

 

a jako stromy bolí

rezavá krev tlení

aby se znovu narodily

já vím, že přerostu tě

 

z hluché dutiny tvého kmene

srdce ti vylétlo za pomíjivostí

zatímco to mé

v tom vykotlaném prostoru

znovu neopeřené, tlukoucí,

se právě chystá opustit hnízdo