|
|
Tápání
Svými gesty prý říkáme pravdu,
zatím co naše slova lžou.
Bezděčně čekám na prahu
nebeské brány, než ji otevřou.
Rozumím kočkám,
rozumím psům,
rozumím nemluvňatům.
Možná se dočkám.
Příliv dnů
mne přibíjí k těm rozvrzaným vratům.
Jejich přání a touhy
vnímám bez přetvářky.
Prostorem, ať je jak chce dlouhý,
mnou prorůstají tiché nářky,
Zastřeným pravdám lidských slov
rozumím čím dál méně.
jež choulíce se pod příkrov
nebes, zlé zasévají sémě.
Vždy, když se snažím rozumět slovům lidí,
kacířská myšlenka nap adá mne znova:
Možná jen ti pravdivě nás vidí,
kterým Bůh odebral schopnost slyšet slova.
|
|
|
