Nepohádka na dobrou noc

 

Barokní rám ve vysoké věži

zakrytý těžkým závěsem,

jen on a prach, co na něm leží

ho ukrývají před světem.

 

A propast hluboká, která zeje

u paty věže jako čas…

Jak obraz Doriana Greye

odkrývá holé pravdy v nás.

 

Postava, co v něm samotná stojí,

je stejně živá jako já,

stejně jak já, v divném nepokoji,

s otázkou němou zůstává

 

zda rytíř, který po schodech stoupá,

nalezne dosti odvahy.

Obraz, jenž stárne – ta věc hloupá,

zda nezbaví jej rozvahy.

 

Tiše se modlí, aby byl slepý,

ať vnímá srdcem, rukama…

Jinak se obraz promění v střepy

a zbude jenom představa…