OBJÍMANÁ…

 

Jak dnes ji vidím,

ještě mladá, naklání se,

snad jata zvědavostí,

(možná se stydí)

na skalnaté římse,

jen kousek nad podhradím Kosti.

 

Od pádu do propasti

jen on ji chrání,

půl metru od ní

(jak mu ostych brání),

kořeny pevně zaklesnutý v stráni

drží se země.

 

Košatě k nebi prostírá se,

však jednou paží,

jako zázrakem,

obkroužil její štíhlý bílý kmen

a silou buku něžnou břízu drží,

v té vznosné kráse pod oblohou.

 

Snad se tam stále ještě objímají…

 

Ten ostroh úzký, před hospodou –

vrch Mužský,

podzim v Českém ráji…