(ne)zakázané ovoce

 

(spíš než báseň, polemika s Cum-ley

o třináctých komnatách a zakázaném ovoci)

 

Třináctá komnata.

Třináctá hodina

třináctého měsíce v roce.

Ovoce zakázané?

Ale kdež. Už samo ovoce

vypovídá o slasti.

 

To není o propasti,

jež za těmito dveřmi začíná.

Nic o té dokonalé pasti,

která vám hraje vábné melodie

za klíčovou dírkou.

Jen škvírkou se podívat

a zas se vrátit zpět.

Můj bože, tím snad nezboří se svět?!

 

Jen ten svět v nás.

Na něj tam číhá zrada.

Když Eva v ráji uposlechla hada

a vyměnila ráj za sladkost hříchu,

v tom osudovém okamžiku

přinesla nám to podstatně,

tu možnost rozhodnutí:

ano, nebo ne

 

Jen slastné pominutí smyslů

a možná trpká pachuť hříchu

na patře nám zůstane.

Však v útrobách těch lichých komnat,

jimž říkáváme třinácté,

nás čeká zcela jiné pokušení.

 

Ano a ne,

jen to je společné.

Však žádná rozhřešení.

 

Kolikrát už jsme dveře otevřeli

a kolikrát jsme zaplatili daň.

Jen vzpomeňte si –

využití ohně, či objevení slova,

uhlí a dobývání rud,

a osud,

ten nám mohl být ukradený…

A dál, a dál,

až po rozbití jádra atomu

(ty dveře byly zatraceně otevřený),

a pořád nebylo nám toho dosti,

vzlétli jsme do vesmíru

a pustili se do luštění genomu.

 

Třinácté komnaty

jsou branou k vědomosti,

však pryč se vytratit

nemáme jaksi kam

a každá mince má svůj rub a líc…

Smíme vůbec použít ten klíč?

Na měsíc neutečem,

a dál se chováme

jako bychom tu byli hosti

a aniž cokoli nám brání,

zkoušíme klonování.

 

Co tady zanecháme dětem?

Doufám, že poznání, že každá,

každá mince má dvě strany

a přízraky těch druhých,

v třináctých komnatách ukrývaných,

tu žijí s námi.

A odvahu vstupovat

do tajemných prostorů

mimo běžné parametry času

a dobře vážit

co za dveřmi nás čeká.

 

To je ten pravý úkol pro člověka

a důvod, proč jsme na tomhletom světě.

Ať nevchází, kdo neporozumí.

Tam za dveřmi jsou lidské osudy.

 

A co vy?

Když otevřete,

tou zkouškou svědomí projdete,

nebo propadnete?