Byla polovina září, sluníčko ještě příjemně
hřálo a tak jsem se rozhodl, že pojedu na houby. Mám své oblíbené místo v hlubokých
lesích na Rakovnicku. Auto nechávám ve vsi Podbořánky, protože mám nepříjemný
pocit nechat ho na kraji lesa. K lesu to je sice ještě něco málo přes
kilometr a na mé oblíbené místo další jeden a půl, ale jistota je jistota. Je
to místo, kde opravdu nepotkáte živou duši třeba celé dopoledne a tak to mám
rád.
Ten den začal tím, že jsem nemohl najít
klíče od auta. Tedy jestli se Trabantu dalo říkat auto. Žena pronesla několik
slov o bordeláři, mávla rukou a odešla do práce. Já jsem měl volno a na houby
jsem se moc těšil. Konečně jsem klíče našel, ale trochu mne rozladilo, že
vyjíždím s půlhodinovým zpožděním. „Nikdy klíče do květináče nedávám,“
promlouval jsem cestou sám k sobě. „Jakoby to někdo udělal schválně, abych
nemohl jet,“ napadlo mne, ale ženu jsem z okruhu podezřelých vyloučil,
protože jsem si jist, že by mi takovou věc nikdy neudělala.
Cesta ubíhala docela rychle a netrvalo dlouho
a byl jsem v Rakovníku. Už jsem se viděl v lese s košíkem hřibů,
když pojednou se ozval podivný zvuk a cítil jsem odpor v řízení. Zastavil
jsem a zjistil, že jsem někde píchnul pravou přední pneumatiku. Kupodivu to
bylo asi třicet metrů od pneuservisu. Bohužel ten měl otevřeno až od osmi
hodin. Chodil jsem nervózně po chodníku před servisem, když se asi v půl
osmé objevil mechanik a zeptal se mne, jestli mi může nějak pomoci. Oprava netrvala příliš dlouho a tak o půl
hodiny později a o dvě stě korun lehčí pokračoval v jízdě.
Konečně jsem dojel do Podbořánek a
odstavil auto před obchodem Jednoty. Vystoupil jsem, trochu jsem se protáhl a
najednou se mi tak nějak divně zamotala hlava a udělalo se mi špatně od
žaludku. Nikdy se mi nic podobného nestalo, tak jsem jen trochu zaklel a dál
tomu nevěnoval pozornost. Otevřel jsem
kufr, přezul se do holínek, vzal jsem si košík a svačinu a vyrazil k lesu.
Nebyl jsem ještě ani na odbočce u křížku,
když se mi pojednou zamotala hlava a cítil jsem velký tlak a bolest na prsou.
Sedl jsem si na kraji silnice ke stromu, ztratil vědomí a sesunul se na zem.
Naštěstí mne zahlédl řidič z dřevařských závodů, co jel právě kolem. Jen
si pamatuji, že se pokoušel na mne mluvit a pak jsem znovu ztratil vědomí.
Asi jsem měl opravdu velké štěstí, protože
ten den byl v dřevařských závodech úraz a sanitka vezla zraněného se
zlomenou rukou a otřesem mozku do nemocnice v Rakovníku. Řidič co mne našel, sanitku zastavil, lékař
zjistil, že je to infarkt a odvezli mne do nemocnice.
Vlastně jsem se probral až
v nemocničním pokoji. První, co si
pamatuji, jak mi doktor říkal, že jsem měl neskutečné štěstí, že se mi dostala
lékařská pomoc tak brzo. „V osobních
věcech jsme našli telefon na manželku do práce a zavolali jsme jí, tak že
nemusíte mít strach. Ten člověk co vám poskytl první pomoc a zastavil sanitku,
vám v podstatě zachránil život,“ řekl ošetřující lékař. „Jo a jmenoval se
Tůma,“ dodal při odchodu. Měl jsem zavřené oči a nebyl jsem schopen se na nic
soustředit. Tolik jsem toho chtěl zařídit, ale nemohl jsem skoro mluvit a i
sebemenší pohyb mne hrozně vyčerpával.
Za dva dny přijela žena s bratrem,
aby odvezli auto z Podbořánek domů. A hlavně mi přivezli oblečení a boty,
protože do nemocnice jsem přijel v montérkách a holínkách. Snažil jsem se říct ženě, aby vyhledala toho
Tůmu z dřevařských závodů. „Já vím, doktor mi všechno už vylíčil,“ řekla
žena, „najdeš si ho sám, až budeš fit.
Za několik dní jsem mohl slézt z postele
a udělat první kroky. I myšlenky jsem dokázal uspořádat a stále jsem přemýšlel,
jak to udělám s tím Tůmou. Také jsem si začal uvědomovat, jak ten den se
všechny náhody postaraly o to, abych do lesa nedošel. Kdybych nehledal klíče,
kdybych nemusel opravovat pneumatiku, byl bych tou dobou již dávno v lese
a tam by mne určitě nikdo nenašel. Byly
to vše jen náhody, nebo se „něco“ postaralo, abych přežil. Bylo to velice
zvláštní a dost mne to změnilo. Asi přeci jen nad námi někdo drží ochrannou
ruku.
Když jsem po půl roce zase začal chodit do
práce, odjel jsem do dřevařských závodů a vyhledal jsem svého zachránce.
V první chvíli vůbec netušil, o co jde. Až když jsem mu řekl o tom, co se
mi stalo, tak si vzpomněl. „ No to byla vlastně jen náhoda, že jsem jel kolem,“
začal vyprávět, „praskl mi klínový řemen a tak jsem jel půjčeným autem do města
pro nový a vás jsem zahlédl v příkopě.“
Chtěl jsem mu dát nějaké peníze, ale odmítl a místo toho mne pozval
k sobě na chalupu do vedlejší vesnice. Od té doby se každý rok
v houbařské sezóně navštěvujeme.
Já jsem dnes již v důchodu a Jirka
Tůma také. Často spolu mluvíme o sérii náhod, které mne zachránily. Život je
totiž asi složitější, než si dokážeme představit. Alespoň já jsem o tom od té
příhody přesvědčený.
|