Byl krásný červnový den. Takový ten den, kdy se probudíte, sluníčko svítí a protože je sobota, tak máte i dobrou náladu. Právě jsem přemýšlel o snídani, když se ozval zvonek. Ve dveřích se objevila ježatá hlava kamaráda Václava. „Co děláš,“ zeptal se a hned si sám odpověděl, „zase čučíš do knížek a nic neděláš, co?“ „ A co bych měl dělat, vždyť je sobota,“ odvětil jsem. A tak mne za chvilku přemluvil, abych s ním jel na ryby. „ Budeš na čerstvém vzduchu, dáme si pivečko a upečeme rybu na ohni, prostě krásně strávená sobota.“ „ Na Zrůbek je to necelých šedesát kilometrů, půjčíme si loďku a pojedeme na tajné místo, kam je přístup jen z vody. Uvidíš, bude to paráda.“ Pokýval jsem hlavou, jako že souhlasím, ale něco v mé hlavě říkalo, že to tak nebude. Během deseti minut jsem se sbalil a vyjeli jsme. Když jsme minuli Chuchelské závodiště, vyndal Václav snídani, kterou měl pro mne již přichystanou. Rohlík s máslem, tatranku a kafe z termosky. Trochu jsem se uklidnil, protože to zatím vypadalo dobře. Za chvilku jsme již míjeli Cukrák, Jíloviště a mníšek pod Brdy. Sluníčko krásně hřálo, zavřel jsem oči a na chvilku jsem usnul. Probudil mne Vaškův hlas. „Kdybychom nic nechytli, tak jsem vzal pro jistotu pár buřtů, nebo bychom si mohli něco dát přímo v hospodě.“ Pokýval jsem hlavou a dál jsem vnímal svět přes zavřená víčka. V Dubenci jsme odbočili směrem na Sedlčany a za chvilku přejížděli Vltavu u Svatého Jánu po mostu s výrazně modrým zábradlím a dál po silnici číslo osmnáct. Restaurace Zrůbek U Fárů je u mostu přes slepé rameno, nebo spíš zátoku, do které se vlévá říčka Brzina. V půjčovně loděk jsme si půjčili malou pramici s přívěsným motorkem a naložili jsme naše batohy. Václav nahodil motor a pomalu jsme propluli pod mostem a dali se po proudu. Krajina pomalu ubíhala, motor spokojeně bublal a nic nenaznačovalo tomu, že by se mohlo něco přihodit. Asi po kilometru a půl se na pravé straně objevily skály vysoké tak padesát metrů a téměř kolmé. V jedné nenápadné zátoce byla písčitá pláž asi patnáct metrů dlouhá a pět metrů široká. Zde Václav zajel ke břehu a vytáhl pramici z vody. Ze všech stran obklopeni skalami a vodou. Absolutně nedostupné místo, slibovalo klid a pohodu. Václav nahodil udice a spokojeně si zapálil cigaretu. Vypustil obláček kouře a otevřel si nealkoholické pivo. Prostě nádhera. Bylo ticho, jen někde v dálce bylo slyšet štěkání psa. Opřel jsem se o skálu a zavřel oči. Ozval se zvuk cvrčka v navijáku, ale to jen Václav přehodil návnadu na jiné místo. Seděli jsme tak víc jak hodinu a stále se nic nedělo. Pojednou se zvedl vítr a na dosud klidné hladině se objevily vlny. Václav ukázal na nebe nad skálou, kam jsme se dosud nedívali. Kde se vzal, tu se vzal, ohromný černý mrak zakryl oblohu a začalo pršet. Rychle jsme sbalili věci a naházeli je do pramice. Vašek se pokoušel nahodit motor, ale motor vždy jen zaškytal a ne a ne se rozběhnout. Vítr zesílil a déšť se stával nepříjemný. Znova a znova tahal Václav za startovací provázek, ale motor se prostě rozhodl, že nepoběží. Pokoušel jsem se vyjmout svíčku a vyčistit jí. Zabral jsem vší silou, praskl mi řemínek hodinek a zahlédl jsem jen mihotavý záblesk pod vodní hladinou. Znovu jsme se vyměnili. Václav zabral za provázek, ten se přetrhl, při čemž ihned ztratil rovnováhu a začal padat. Snažil jsem se ho zachytit, když mi z kapsičky u košile vypadly sluneční brýle a tiše následovaly hodinky. „Tak a jsme v p….,“ komentoval nastalou situaci Václav, prohlížejíc si utrženou rukojeť s provázkem. Chvilku jsme jen tak seděli, ale obloha byl temnější a temnější. „Nedá se nic dělat, musíme do vody,“ řekl Václav a začal se svlékat. Vlezl jsem za Václavem do vody a začali jsme pomalu tlačit pramici proti proudu. Šlo to opravdu pomalu. Kde to šlo, vystoupili jsme na břeh a táhli pramici u břehu. Kde byly skály, museli jsme znovu do vody. Asi po hodině se v zatáčce objevil člun. Posádka nabyla dojmu, že se topíme a tak k nám přijela. Vysvětlili jsme, co se nám stalo a tak nás vzali do vleku a odtáhli zpět k půjčovně. Konečně jsme naložili vše do auta a vyrazili k domovu. Nastalé ticho přerušil Václav. „No tak tahle jsem si to opravdu nepředstavoval.“Chtěl jsem ho uklidnit a tak jsem řekl: „V podstatě se nic nestalo, hlavně že jsme v pohodě. Ale že to byla smůla co, to nám nebude nikdo věřit.“ V autě bylo příjemné teplo a sucho, stírače s pravidelnou přesností běhaly po okně sem a tam a tak jsem zavřel oči. V tom se ozvala hrozná rána a přední sklo se proměnilo v milión střepů. Václav zastavil u krajnice, ale náklaďák co jel před námi, pokračoval dál. Naštěstí kámen minul mne i Václava a ležel na zadní sedačce. Zbavili jsme se střepů, vyčistili sedačky, jak jen to šlo. Jeli jsme pomalu bez předního skla a déšť neustával. Domů jsme dojeli ztuhlí a promáčení. Vykoupal jsem se, vzal si suché oblečení a usadil se v křesle. V sedm přijela žena od rodičů. „Tak jaký jsi měl den?“ zeptala se. Nejdřív jsem jí chtěl všechno vyprávět, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to nevěřila. „ Byl jsem u Vaška na pivu a pak jsme seděli u něj na zahradě, však to znáš.“ „ To víš, že to znám, tak mi uvař kafe a já jdu zatím do sprchy.“ Postavil jsem vodu na kafe, sedl si zpět do křesla a zavřel oči. Pískání konvice jsem slyšel už jen jakoby z dálky.
|