Bylo krásné a teplé jaro roku 2010. Právě jsem slavil pětapadesát let a syn s dcerou mne přesvědčili, že bez počítače nemohu být. Asi týden se nic nedělo a pak se u nás doma najednou objevila lepenková krabice s nápisem Acer.

Martin, jak se můj syn jmenuje, propojil u notebooku všechny kabely, monitor na mne zamrkal a já jsem se poprvé v životě dotknul té podivné mašinky. Položil jsem prst na klávesnici a na obrazovce se objevilo něco jako „tttttttttttttttttttttttip“. „Takhle ne tati“, ozval se syn a odstrčil mne od klávesnice. Moje nadšení pro novou techniku sice trochu opadlo, ale krok za krokem, klávesu za klávesou, jsem se prokousával, ovládáním té chytré potvůrky. Protože název Acer se mi nelíbil, přejmenoval jsem jej na „Blbeček“.

       Byl konec léta, na klávesnici jsem již psal oběma rukama, tedy spíš dvěma prsty, uměl jsem ukládat přílohy z poštovní schránky jarda novak zavináč main cz a tu a tam jsem prohlížel fotky a pouštěl DVD koupené v trafice u nás na rohu. Jen mi všechno šlo tak nějak pomalu. Jednou o víkendu jsem byl sám doma a opět jsem seděl u našeho Blbečka. Ani nevím, na co jsem sáhnul a najednou jsem se dostal na stránky, odkud se na mne usmívaly více či méně oděné dívky. Srdce se mi rozbušilo. Kliknul jsem na šipku u videa a děly se věci, o kterých bych se před manželkou nemohl ani zmínit. Byl jsem tak zabraný do sledování, že jsem neslyšel cvaknout dveře. V jednom momentě došlo k takové situaci, že jsem nahlas pronesl „proboha!“. „Co jsi říkal?“, ozvalo se z kuchyně. Rychle jsem počítač vypnul a připadal jsem si jak školák, přichycený při nějaké lumpárně.

    Nějakou dobu jsem neměl na počítač čas a na divoké stránky jsem zapomněl. Ale náš blbeček nezapomněl. Hned při dalším zapnutí se znovu objevily. Chtěl jsem se za každou cenu dostat na jiné stránky a tak jsem kliknul na šipku na pravé straně. Objevila se stránka „Kamila 23let, prsa číslo tři…..Florenc.“ Tupě jsem zíral na krátkovlasou brunetu s milým úsměvem. „Vždyť je to blbost“, usoudil jsem a počítač jsem vypnul. Díval jsem se na televizi, ale myšlenky se toulaly někde v Praze u Florence.

               Druhý den jsem zavolal syna a ten mi vysvětlil, jak vymazat paměť Blbečka, aby zase pracoval jak má. Nějaký čas bylo vše v pohodě. Na Kamilu 23 jsem ale stále myslel. Asi po měsíci, jsem stránky s Kamilou zase vyhledal. Opět se mi rozbušilo srdce, když jsem si do mobilu uložil její telefonní číslo. Ihned jsem vymazal paměť a Blbečka zavřel. V sobotu odpoledne, když byla žena u mladých, jsem došel k zastávce autobusu, kde stojí telefonní budka. Vytočil jsem číslo uložené v mobilu. Chvilku telefon vyzváněl a pak se ozval jemný dívčí hlas: „ Prosím, máte přání“. Odpověděl jsem, že hledám Kamilu. „ Já jsem Kamila, chceš přijít?“. „ Ale mě už bylo padesát?“ řekl jsem. „ S tím si poradíme, tak přijď“, dodala a nadiktovala mi adresu. Na Florenc je to metrem asi deset minut, ale mně to připadalo nekonečné. Vyběhnul jsem z metra, ještě dva bloky, pak za roh a stál jsem před domem. Stiskl jsem tlačítko se jménem Kamila a čekal. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec se dveře otevřely a v nich stála dívka tak o půl hlavy vyšší než já. Vůbec nebyla podobná Kamile na obrázku. „Pojď dál“, řekla potichu a rozhlédla se po okolí. „Promiňte prosím, já hledám Petra Bártu“, vypadlo ze mě. „ Tady nikdo takový nebydlí“, řekla a vztekle zabouchla vchodové dveře.

     Spadl mi kámen ze srdce a opět jsem začal volně dýchat. Oddechl jsem si, že to mám za sebou a v duchu jsem si vyčítal, co to bylo za blbý nápad. Cestou domů jsem se zastavil v květinářství a koupil pět růží. Když jsem dorazil domů, žena již připravovala večeři. „Kde jsi byl?“, zeptala se, když slyšela bouchnout dveře. Podal jsem jí květiny a dlouze jí políbil. Usmála a zeptala, co se stalo. „Nic lásko, jen jsem ti chtěl udělat radost“. Ten večer jsme se milovali jak už dlouho ne. A i když jsem zůstal ženě věrný, stejně mne dodnes mrzí, že jsem o záletu s Kamilou, někdy i jen přemýšlel.