Je úplné ticho a tma, jen někde v dálce se ozve protivný zvuk „kap“.
„Včera jsme to stou oslavou trochu přehnali,“ vytýkám sám sobě. „Ale čtyřicet je ti jen jednou,“ snažím se trochu ospravedlnit. „kap,“ ozve se znovu, tentokrát daleko hlasitěji. Vstanu a pomalu se šourám do koupelny. „kap,“ ozve se přímo u ucha. Je to jakoby vás někdo udeřil palicí přímo do hlavy. „Bum,“ a znovu „bum.“ Bolest hlavy je příšerná. Utáhnu kohoutek a je chvilku ticho. Vrátím se do postele a opatrně zalezu pod deku, abych nevzbudil Moniku. Měla toho včera také dost, tak ať si přispí.
Probudí mne nepředstavitelně zoufalý křik mé ženy. Vyskočím z postele a běžím do koupelny. Monika stojí na prahu koupelny a v očích má neuvěřitelný strach, brečí a celá se třese. Umyvadlo je plné krve a krev je i na podlaze a na mém pyžamu. „Kap,“ ozve se znovu a rudá kapka se rozprskne o dlaždice. Podívám se na strop a tam visí ohromná krvavá skvrna.
Probudilo mne ticho a nepříjemný zvuk kapající vody. Vstal jsem a šel utáhnout kohoutek. „To byl ale debilní sen,“ napadlo mne. Monika již byla vzhůru a připravovala snídani. „Dobré ráno,“ řekl jsem a políbil ženu na tvář. „Jak dobré,“ odpověděla Monika, „Zase jsi v noci vyváděl, mluvíš ze spaní a mlátíš rukama. Co mluvíš, přímo řveš,“dodala a dál se věnovala toustům. „Tak promiň, lásko, mám teď nějaké divné sny.“ „To vidím,“ odpoví naoko rozzlobeně, ale otočí se a políbí mne.
Ležím ve vaně, přemýšlím o oslavě narozenin a relaxuji. Najednou si uvědomím, že voda začíná být studená, ale nemám sílu se zvednout. Snažím se pohnout, ale jsem jak přilepený k vaně. V tom se ozve „kap“a krvavá kapka zbarví hladinu ve vaně. A znovu „kap“ a „kap.“ Voda se barví do ruda a mne je zle a propadám panice.
Probudila mne žena, jak se mnou třásla. „ Co s tebou je prosím tě, zase křičíš ze spaní. To jsi měl zase divné sny?“ A tak jsem jí vyprávěl, co se mi za poslední týden, několikrát zdálo. Chvilku se na mne dívala jak na zjevení, ale pak úplně vážně řekla, že se pozeptá své známé.
Druhý den odpoledne přivedla Monika k nám domů starší plnoštíhlou blondýnu, která se představila jako Ludmila Horská. Vyprávěl jsem jí podrobně vše, co se mi zdálo. Pokývala hlavou a se svolením šla do koupelny. Pak se procházela po bytě a pozorně prohlížela každý kout. „Byl by problém tu oslavu odložit o týden,“ zeptala se náhle. „ No v podstatě by to problém nebyl,“ odpověděla Monika. „A ještě jsem si všimla, že na umyvadle je ze spodní strany trhlina. Třeba by to mohlo někoho zranit, kdyby to prasklo,“ dodala paní Horská.
A tak jsme obvolali známé a rodinu a posunuli jsme oslavu o týden a vyměnili jsme umyvadlo za nové. Nechápal jsem sice, jakou to mělo souvislost, ale špatné sny od té doby zmizely. Možná to byla vše jen náhoda, ale možná, že všechno má nějaký hlubší smysl, jen mi obyčejní lidé ho nevidíme.
Bylo mi sotva osmnáct a svět se mi zdál jako úžasné místo pro život a vlastně jsem si ho náramně užívala. Téměř každý týden měla nějaká kamarádka svátek nebo narozeniny a tak bylo stále co slavit.
Je večer a vracím se z oslavy domů. V autobuse je jen několik málo lidí. Na mojí zastávce vystupuji sama. Procházím potemnělým parkem a v tom ze křoví vyskočí chlap a srazí mne k zemi. Probouzím se hrůzou. „Asi jsem to včera přehnala s tou Tequilou,“ napadne mne a za chvilku vstávám a jdu do práce. Na divný sen, jsem za pár dní téměř zapomněla.
Je večer a vracím se domů z práce. Je lezavý a studený podzim, fouká nepříjemný vítr a drobně prší. Těším se domů na teplou koupel, když v tom z křoví vyskočí nějaká temná postava a srazí mne k zemi. Probudila jsem se a třásla se strachy. Do rána se mi již nepodařilo usnout.
Večer jsem šla spát a bála se usnout. Myslela jsem na ten sen. Ráno jsem byla unavená a nevyspalá. „Takhle to dál nejde,“ řekla jsem si sama pro sebe, „něco s tím musím udělat.“
V sobotu jsem šla za otcem a vše jsem mu vyprávěla. Otec má totiž kamaráda psychotronika a léčitele a tak jsem doufala, že mi poradí. Otec mne vyslechl a hned mu zavolal. Mluvili spolu snad deset minut. „Je to varovný sen říká Libor,“ začal otec vyprávět, „a musíš změnit svoje návyky. Změň autobus, kterým jezdíš, změň cestu, kudy chodíš domů, změň i hodinu návratu a změň třeba i oblečení. Sny by měly ustat. Kdyby se něco dělo, máme se u něj zastavit.“
Pravda je, že od té doby se mi sny neobjevily. Jezdila jsem jiným autobusem a hlavně o půl hodiny později a chodila jsem domů delší cestou asi měsíc. Byla polovina prosince, když v televizních novinách byla zpráva, že na našem sídlišti, někdo přepadl nějakou slečnu, porazil jí na zem a ukradl jí kabelku, kde měla peníze, mobil a doklady. Zamrazilo mne při pomyšlení, že jsem to vlastně asi měla být já. |