Pocházím z malé vesničky z kraje pod Řípem, kde lidé byli vždy k sobě slušní a navzájem si pomáhali. Byly doby, kdy se vždy k večeru setkávali na malém náměstí u restaurace U lípy. Ta lípa byla opravdu veliká a byla u ní ze čtyř stran dřevěná lavička. Na té sedávala babička a ostatní ženské. Přímo u hospody byla další lavička a na té sedával děda s chlapy. Popíjeli pivo a povídali, a pokud přišel i pan učitel Horák, poslouchali jeho vyprávění. Mezi vážené osoby tohoto sněmu patřil krom pana učitele i kovář Tůma a řídící Pešta. Pamatuji si jak paní Veselá, babiččina kamarádka přijela z výstavy z Prahy, kde byla vystavena maketa sputníku a jiné věci kolem raket a družic a ptala se chlapů jak je možné že ty drůžice nespadnou na zem. Pan řídící Pešta začal vysvětlovat jak úhlová rychlost a výška oběžné dráhy, odstředivá síla atd atd. Nikdo mu tenkrát nerozuměl, ale souhlasně přikyvovali hlavou, protože si o vědomostech pana řídícího netroufli ani pochybovat. Když se začalo šeřit, vstal kovář, který dělal i obecního zřízence a šel rozsvítit pouliční lampy. Bylo jich jen pár a z náměstí bylo vidět téměř všechny. Zas nesvítí ta na kopci ke hřbitovu, podotknul, když se vrátil. „Dám si ještě jedno a půjdu do peří,“ řekl jakoby pro sebe, ale všichni věděli, že je čas jít spát.
Bylo léto, prázdniny, krásná teplá noc, a protože byla sobota, seděli jsme dlouho do noci. Když už malé děti šly spát, prosily ženské pana učitele, aby vyprávěl něco tajemného. Ten se nedal dlouho přemlouvat a začal vyprávět: „ Četl jsem v kronice, že v nedalekém Černoučku je kostel svatého Bartoloměje. Správce kostela, kastelán a kronikář nějaký Pazdera, napsal do kroniky, že při úplňku prochází po kostele nějaký duch. Jednou jej v rozespalosti pozdravil a duch přikývl a pokračoval nerušeně ve své obchůzce.“ Na chvilku se odmlčel, aby se napil. Bylo ticho jak v kostele. Všichni napnutě poslouchali, co bude dál. „ Může to být buď kníže Nemoj z rodu Vrchovců nebo Vilém z Rožumberka, ale ten údajně zemřel v Praze a je pochován až v Českém Krumlově. Dokonce přichází v úvahu i Adam Hartig z Horních Beřkovic.“ „Já jsem slyšela, že duchové nejsou,“ ozvala se paní Prokopová, „ říkali to v rozhlase“. „Nerušte ženská,“ ozvalo se z davu. „ Ne, to je správné, že se ptá,“ řekl pan učitel a pokračoval: „Ano ve škole musíme učit děti, že duchové nejsou. Věda zatím nemá dost důkazů, že jsou, tak to popírá. Abych se vrátil k té kronice. No, a když starý Pazdera zemřel, vzal to po něm mladej Jírů. Slovo dalo slovo, objednal jsem mu dvě velké pálenky a domluvili jsme se, že se tam o úplňku zajdeme podívat.“ Znovu se napil a rozhlédl se po okolí. Dvanáct párů očí jej napjatě sledovalo. „Tak jsme o úplňku vešli do kostela. Nevím, zda jste tam někdo v noci byl, ale klid tam rozhodně není. Tu něco zachrastí, tu něco zapraská, nebo vítr zahučí. Ne že bych se přímo bál, ale nepříjemný pocit jsem měl. Mladej Jírů se bál o poznání víc. Třásla se mu ruka s baterkou a stále se rozhlížel kolem dokola. Hodiny na věži odbyly půlnoc, měsíc zašel za mraky a kostel potemněl. Jakoby utichly i zvuky, které před tím bylo slyšet. Pojednou se ozval zvuk zámku a na protější stěně se otevřely dveře. Objevila se temná postava. Bylo slyšet šourání bot a chrastění klíčů. Mladej to nevydržel a vzal do zaječích. Ani nesebral baterku, co mu upadla. Z druhé strany kostela se ozval hlas: „Je tu někdo?“ „Horák, učitel a kdo jste vy?“ „ Já jsem farář Vladyka, co tu vlastně děláte?“ A tak jsem si trochu oddechl a vše mu popravdě vyprávěl. „Ano, vím o tom,“ řekl a zhasl baterku, „při rekonstrukci odpadlo přesně tam, co stojíte kus omítky. Zedníci to oklepali a ubourali kus zdi a za ní našli kostru nějakého člověka. Tenkrát si jí odvezli z muzea a po čase jí pohřbili na nedalekém hřbitově. Od té doby tu ducha nikdo neviděl. „A jak je to dlouho,“ zeptal jsem se. „No to bude asi tak dvacet let.“ Vyprávěl jsem panu faráři, co jsem se dočetl v kronice. Usmál se a řekl mi, že vlastně Pazdera již sepsal jen vyprávění předešlého kastelána a že sám nic nemohl vidět. Hlavně také proto, že se tak bál, že by v noci do kostela nikdy nešel. „A bál jste se, pane učiteli?“ ozval se hlas z řady posluchačů. „Musím se přiznat, že pocit je to opravdu zvláštní. Tma vůně kostela, zvuky a fantazie si už dokáže vymyslet cokoli.“ Chvilku bylo ticho a pak někdo řekl: „Děkujeme, pane učiteli.“ A několik hlasů se přidalo: „Děkujeme a dobrou noc.“ Lidé se pomalu rozcházeli. Ale ne na dlouho. Již zítra bude vyprávět řídící Pešta, jak byl za první války v Itálii.
|