Bolí mne nohy a krásy krajiny kolem si již vůbec nevnímám. První hodinu to šlo, bylo veselo, vtípky a narážky, no prostě pohoda. Teď všichni mlčí a jen tupě zírají před sebe. V dálce se ozvala kukačka. „To počítá, kolik ještě ujdu, než padnu,“ řekl Tomáš, ale nikdo neodpovídá.  U cesty sedí nebo leží odpadlíci bez bot, s útrpným výrazem ve tváři. „Kdyby alespoň na chvilku zalezlo sluníčko,“ozve se opět Tomáš, ale nikdo jej nevnímá. Krok za krokem, pomalu, opravdu velmi pomalu stoupáme na táhlý kopec.

Dolů z kopce to jde sice lépe, ale nohy mne bolí víc a víc. Sluníčko se schovalo za veliký mrak a začalo pršet. Prvních pár kapek jsem vnímal jako příjemné ochlazení, ale po půl hodině je to již trochu nepříjemné. Mám mokré úplně všechno. Zastavím se, abych si vyměnil ponožky. Je to jen pár minut, ale vstát a rozejít se, jde jen s velkým přemáháním.

A zase stoupání. Potůčky dešťové vody rozmáčely cestu, tak že to docela klouže. „Až vyjdeme ten kopec, dáme pauzu na jídlo,“ suše oznámí Petr a všichni mlčí. V polovině kopce nás s úsměvem předběhne asi sedmdesátiletý stařík. „Dodržovat pitný režim, mládenci,“ zahlaholí a zmizí za ohybem cesty.

Přestalo pršet a slunce pálí a pálí. Bolest kolena již skoro nevnímám. Konečně se na obzoru objeví štíhlá věž kostela. V tom nás předjede maminka s kočárkem a kamarádce vypráví o dovolené u moře. Jak může ještě mluvit, probleskne mi hlavou. Z posledních sil se dobelháme do cíle. Úleva je to veliká. Konečně sedíme. Párek a pivo nám trochu zvednou náladu. „Příště zas půjdu s vámi do Prčic,“ řekl Tomáš, zvedl půllitr a pořádně se napil. Pokývali jsme hlavou, protože jsme všichni věděli, že to nebyl až tak dobrý nápad. „Asi jsme na to moc starý,“podotkl Petr. Chtěl jsem mu připomenout dědu, co nás předběhl, ale raději mlčím.

S odstupem času, když člověk zapomene na bolest a puchýře, vnímá vše jinak. Krom plastové botičky a dírek v ponožkách, vám zbude přeci jen krásná vzpomínka.