Potkal jsem ji na Petříně, všechno kvetlo a vzduch voněl jarním sluncem. První co mne upoutalo, byly její nádherné, černé, dlouhé vlasy sahající až do pasu. Byl to neuvěřitelně nádherný kontrast k bílé barvě jejích šatů a žluté barvě pampelišek všude kolem. Podívala se na mne smutnýma očima bez zájmu, jako by se dívala skrze mne, někam dolů do Prahy. Všiml jsem si, že má oči plné slz. „Stalo se vám něco?“, zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou, otřela si slzy a popotáhla. Podal jsem jí kapesník a zeptal jsem se, zda ji mohu nějak pomoci. „Nejsem z Prahy, jela jsem za kámoškou na ubytovnu a ona tam už nebydlí, ani nenechala novou adresu a v metru mi někdo ukradl všechny doklady a peníze“. A abych jí to věřil, strčila mi pod nos téměř prázdnou kabelku.
Pozval jsem jí na večeři s tím, že u jídla to nějak vyřešíme. Podívala se nedůvěřivě na mne, ale neodmítla. Cestou se sama rozpovídala a než jsme došli na Pohořelec, stihla mne seznámit téměř s celým životopisem. Večeře byla vynikající a všiml jsem si, že Magdiny oči již nejsou tak smutné, ale nádherně veliké a krásné. Trochu se zdráhala jít spát ke mně domů, ale nakonec jsem ji přemluvil. Uložil jsem ji do ložnice a sám jsem si ustlal na sedačce v obývacím pokoji.
Ráno mne probudila vůně kávy a toastů. „Již dlouho se mi nestalo, aby mi ráno někdo připravil snídani“, řekl jsem místo pozdravu. Seděla za stolem v mém pyžamu, usmála se a na tvářích se jí objevily malinké dolíčky. Teprve nyní jsem si uvědomil, jak je nádherná. „Já jsem měla strach a tak jsem se večer zamkla“. „To je v pořádku“, ubezpečil jsem jí a přisedl ke stolu. Podívala se na mne těma velkýma očima a mně se zatočila hlava.
V deset jsem ji odvezl na nádraží a koupil lístek na vlak. Letmo mne políbila na tvář, poděkovala a naskočila do vlaku. Ještě jsem počkal, až zamává z okna a odjel jsem domů. Vůbec jsem nepočítal s tím, že ji ještě někdy uvidím.
Byla sobota první letní den. Vůbec se mi nechtělo vstávat, když mne z postele vytáhl zvonek. „ Už jdu“, volal jsem ještě z ložnice, ale zvonek neustával. „ Nesu vám telegram“, ozvalo se za dveřmi. „Jo už jdu“, odpověděl jsem a otevřel dveře. Za nimi se objevila ruka se stokorunou. Teprve nyní jsem se dokonale probral. Na druhém konci té ruky byla Magda. „Jdu splatit dluh a pozvat tě na oplátku na oběd“, vysvětlila svou přítomnost, ledabyle mne políbila na tvář, a aniž jsem stačil něco říci, vstoupila do mého království. „No uklizeno tu zrovna moc není co?“, zeptala se, ale bylo to spíše konstatování. „Já chodím v týdnu dost pozdě domů a dnes jsem ještě nestačil vstát “, snažil jsem se vysvětlovat, ale mávla rukou a bylo mi jasné, že nemám odporovat. Požádal jsem ji, ať chvilku počká, že se jen osprchuji a hned jsem zpátky. Když jsem vyšel z koupelny, postel již byla ustlaná, oblečení srovnané a z kuchyně voněla káva. Chtěl jsem ji poděkovat, ale dívala se na mě těma nádhernýma očima a já nebyl schopen slova. Malinko se usmála, objala mne a něžně políbila. „Moc jsi mi chyběl“, řekla a posadila se ke stolu. „Ty mě taky, jen jsem si myslel, že tě již neuvidím“, docela mě překvapilo, že jsem to řekl. „Víš, jsi první kluk, co mne nechtěl dostat do postele hned první den a moc jsi mi pomohl. Cením si toho, proto jsem tady, a jestli ti to nevadí tak zůstanu celý víkend “.
A tak jsme šli nejprve na Petřín, do zrcadlového bludiště, kolem hvězdárny, lanovkou na Újezd, přes most na Staroměstské náměstí na orloj a v restauraci U Templáře jsme si dali ten slíbený oběd. Seděli jsme proti sobě a mlčeli. Zeptala se, jestli bychom mohli jít tam, kde jsme se poprvé potkali. Trochu mne to překvapilo, ale odpověděl jsem, že ano. A tak jsme putovali zpět přes Karlův most, Vlašskou ulicí, kolem nemocnice do sadů, až do míst kde jsme se potkali.
Posadila se na lavičku a chvíli se dívala dolů na zapadajícím sluncem ozářenou Prahu.
„Teď to vím již jistě, věděla jsem to hned poprvé, ale nebyla jsem si jista“. „Co víš jistě?“, otázal jsem se. Místo odpovědi mi přiložila ruku na ústa a podívala se mi do očí. V ten moment mnou projelo mravenčení až do prstů u nohou, uvolnila ruku a dlouze mne políbila.
Ten večer jsme seděli nad albem fotek z mého mládí a popíjeli víno Modrý Portugal. V televizi zrovna Lucie Bílá pouštěla manželovi plyn, když z ničeho nic řekla: „Dnes už nemusíš spát v obýváku“, podívala se na mne a oči jí jiskřily nejen vínem.
Probudil jsem se kolem třetí hodiny, všude tma, jen televize v obýváku ještě hrála. Magda ležela zabalená v dece tak, že jí koukalo jen několik pramínků vlasů. Vstal jsem a šel pomalu do koupelny. Cítil jsem se, jak kdybych právě uběhl maratón. Něco tak divokého jsem ještě nezažil. Byl jsem sice k smrti unavený, ale zároveň jsem si uvědomoval, že se něco změnilo. Milování s Magdou mne naplňovalo zvláštním nepopsatelným pocitem, něco jako příliv nové, neznámé energie. Tělesně jsem byl sice unavený, ale mozek pracoval na plné obrátky. Hlavou se mi honily myšlenky a spát se mi vůbec nechtělo. Zapnul jsem počítač a v pohodě jsem za půl hodiny udělal prezentaci do práce, která mi obvykle trvá kolem hodiny a půl. Byl jsem překvapený, že ani teď se mi ještě nechce spát. Právě jsem počítač vypínal, když se ve dveřích objevila Magda. Na sobě neměla vůbec nic. Chtěl jsem ji vysvětlit, co se se mnou děje, ale nedostal jsem se ke slovu. Začala mne líbat a já zjistil, že nejsem zase tak moc unavený, jak jsem původně myslel.
Bylo ráno. Sluníčko bylo už hodně vysoko, když jsem se probudil. Postel vedle mne byla prázdná a z kuchyně bylo slyšet cvaknutí rychlovarné konvice a za chvilku jsem ucítil vůni kávy. Seděli jsme proti sobě, chroupali toasty a bylo nám dobře. „Zrovna nějak takhle jsem si představovala, že až jednou budu vdaná“, nedořekla a podívala se na mne. Usmál jsem se a ona pokračovala: „ no a chtěla jsem ti jen říci, že jsem přesvědčená, že by nám to spolu mohlo vyjít“. „Proč se mne rovnou nezeptáš, jestli tě miluji“, zeptal jsem se. „ Protože já tebe ano a nechtěla jsem slyšet, že ty ne“, řekla teď již o poznání tišeji. „ To je to, co jsem ti včera nechtěla povědět, že jsem to věděla od prvního okamžiku, co jsi mne oslovil, že jsi ten pravý“.
Vstal jsem a něžně jsem ji políbil. „ Jak jsi tohle mohla vědět?“, zeptal jsem se. „Až jindy“, odpověděla, políbila mne a začala mi rozepínat košili.
Najednou byly čtyři hodiny a Magda musela jet domů. Celou cestu na nádraží jsme mlčeli. Já jsem přemýšlel, jestli by nechtěla zůstat, ale nevěděl jsem jak jí to říci, ale věděl jsem jistě, že mi bude moc chybět ten její úsměv. „Co kdybych se k tobě nastěhovala“, řekla pojednou a podívala se na mne těma svýma velkýma očima a já jsem nemohl a ani nechtěl říci ne. „ Chtěl jsem se tě také zeptat, ale netroufl jsem si kvůli tvému zaměstnání“. „Myslím, že náš podnik má v Praze pobočku, alespoň se na to zeptám, jestli by to šlo, aby mne převedli sem.“ „A ozveš se mi?“, zeptal jsem se. „Nejpozději v pátek večer mě máš tady“. Objala mne a dlouze jsme se líbali. Málem by ji ujel vlak. Naposledy mi zamávala z okna a zůstal jsem sám, ale nebyl jsem smutný, protože jsem byl přesvědčený, že ji brzo uvidím.
Byl pátek a to mám vždy dost práce. Vracel jsem se domů kolem páté a byl jsem dost nervózní, protože se mi Magda za celý týden neozvala. Sotva jsem si zul boty, ozval se zvonek. Na chodbě stála Magda a dvě ohromné tašky. „Tak mne tady máš“, řekla. Položila tašky, objala mne a políbila. Pomohl jsem jí s věcmi do předsíně a políbil ji na oplátku já. „Co se stalo, že ses neozvala?“, zeptal jsem se. „To je na dlouho“, řekla. „Vždyť nikam nemusíme spěchat, máme celou sobotu a neděli jen pro sebe“ odpověděl jsem. „Právě proto, nejdřív se pojď se mnou vykoupat a pak ti budu vyprávět“. Šel jsem do koupelny trochu poklidit a napustit vanu. Ve chvilce byla za mnou a už mne nepustila. Ještě mokrou jsem ji odnesl do ložnice. Držela se mě jak klíště a nechtěla mne pustit.
Když jsem opět začal vnímat, uvědomil jsem si pocit hladu. Vstal jsem a šel do kuchyně připravit něco k jídlu. Při večeři se Magda rozpovídala. V práci to nebyl skoro žádný problém. Od prvního listopadu může nastoupit v pobočce na Smíchově. Ale s mámou to prý bylo horší. Nejdřív křičela, pak Magdě vyhrožovala a nakonec jí řekla, že pokud odjede, tak se už nemá vracet. Mluvila o tom i s tetou a ta nakonec po dlouhé rozmluvě mámu přemluvila. Že pokud chce žít sama, že to může zkusit, ale se svatbou ať nepospíchá, dokud se pořádně nepoznáme. A tak v neděli se vracela domů pro další věci a za čtrnáct dnů se ke mně nastěhovala natrvalo a asi v polovině listopadu, jsme jeli k Magdině mámě na návštěvu spolu. Byl jsem hrozně nervózní z toho, jak to všechno dopadne.
Zazvonil jsem a ve dveřích se objevila Magdina maminka. Srdce mi bušilo a hlas mi selhával. Docela jsem byl rád, že přišla i Magdina teta. Cítil jsem v ní morální oporu. Zpočátku naše konverzace docela vázla. Zlom nastal, když teta s Magdou šli připravit večeři. Maminka se začala vyptávat, co dělám, jak to myslím s Magdou a podobně. „Víš“, řekla, „táta nás opustil, když byly Magdě čtyři roky. Já bych jen nechtěla, aby se Magda nějak špatně rozhodla nebo unáhlila“. Ujistil jsem ji, že to s Magdou myslím vážně, ale že chceme spolu žít zatím jen tak, dokud si Magda nebude jistá, že chce, abychom se vzali. Pokývala hlavou a myslím, že byla s mojí odpovědí spokojena. Naštěstí začali nosit večeři na stůl a já jsem si znatelně oddechl.
Druhý den po obědě jsme se vydali do Prahy. Jen co jsme zmizeli z dohledu Magdina domu, začala mi Magda vyprávět, jak teta maminku zpracovala a jak nakonec maminka obrátila. Přiznala se, že také měla strach a že je ráda, že vše dobře dopadlo.
A tak jsme spolu žili několik dalších měsíců. Ráno společná snídaně, pak honem do práce a večer, když jsem přišel domů, tak buď uvařila Magda, nebo jsme na večeři někam zašli. Víkendy jsme trávili spolu a mě připadalo, že je Magda šťastná.
Asi po roce, to jsme měli zrovna v práci nějaké starosti, jsem chodil domů později než obvykle. Několik dnů jsem pozoroval, že Magda není ve své kůži a tak jsem se jednou při večeři zeptal, co se děje. Vybouchla jak sopka. Že je doma celé dny sama, že chodím z práce domů se jen vyspat, že na ní nemám vůbec čas a že jsem si ani nevšiml, že má novou noční košilku a že jsme se již týden nemilovali, což si může vysvětlit jen tak, že mám jinou. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to tak není, ale nebylo s ní vůbec možné komunikovat.
A tak jsem si vzal koncem týdne, dva dny dovolené a vyjeli jsme s Magdou na prodloužený víkend na chalupu do Bedřichova. Magda se brzy uklidnila a připadalo mi, že máme druhé líbánky. Procházeli jsme se po kopcích nad Bedřichovem a drželi jsme se za ruce. Milovali jsme se i několikrát během dne, na všech možných i nemožných místech. Dokonce mi sama řekla, že takhle je se mnou šťastná. Jenže víkend utekl jak voda a já musel opět do práce. Bál jsem se co bude dál, protože jsem věděl, že mne čeká opět mnoho práce a pozdní příchody domů.
Jednou při večeři mi řekla, že se seznámila s nějakou Petrou, která ji pozvala k nim domů a že si myslí, že by mohli být kamarádky. Věřil jsem, že tak alespoň přijde na jiné myšlenky a byl jsem v podstatě rád. Několik dalších týdnů bylo vše v pořádku a Magda ani nekomentovala moje pozdní příchody. Dělali jsme do šesti hodin do večera, než jsem vše uložil a udělal zálohu, bylo sedm a než jsem se dostal domů, bylo téměř osm.
Za nějaký čas jsem začal na Magdě pozorovat změny. Nejprve mi řekla, že chodí s Petrou do nějakého klubu a pak jsem jednou přišel domů a Magda doma nebyla. Na lednici jsem měl lístek, že u Petry přespí a že nemám mít strach. Nevím z jakého důvodu, ale strach jsem měl. Ráno mi sice volala do práce, že je v pořádku, ale já jsem měl opravdu divný pocit, že v pořádku není. Další dny jsem byl dost zaměstnán problémy v práci. Přišel víkend a Magda odjela s Petrou na nějakou společnou akci. Také jsem si všiml, že ač černou barvu neměla nikdy ráda, chodí teď celá v černém.
Další víkend jsme sice strávili spolu, ale bylo vidět, že je Magda myšlenkami jinde. Chtěl jsem si s ní o všem promluvit, ale jen zavrtěla hlavou, že je vše v pořádku, ať nemám strach. Zeptal jsem se, jestli se na mne zlobí kvůli práci, ale odpověděla, že ví, že jí nelžu, protože mne několik dní sledovala a ví, že jsem se nehnul z práce. Zíral jsem nevěřícně na ni a zeptal jsem se, jak mne sledovala. Tomu bys nerozuměl, řekla a dál jsem z ní nedostal ani slovo. Naléhal jsem, ale marně.
Asi po třech měsících, najednou přišla s tím, že odchází na nějaký čas k Petře. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zeptal jsem se, jestli mne ještě miluje a odpověděla, že ano, ale že bych tomu nerozuměl. Dost jsme se pohádali, nechtěl jsem, aby odešla. Jediné co mi řekla, že musí a nechtěla se se mnou o tom již dál bavit. Seděl jsem v obýváku a sledoval, jak se balí. Nemluvila, pomalu rovnala své věci do batohu. Pojednou ke mně přistoupila a řekla jen, já musím už kvůli sobě a políbila mne. Hodila ledabyle klíče na stůl, bouchly dveře a byla pryč.
Byl jsem jako ve snách. Nemohl jsem uvěřit tomu, že odešla.
Asi za týden mi přišel dopis. Psala Magda, že mne stále moc miluje a že až se vrátí, tak mi vše vysvětlí. Čekal jsem další dopis, ale marně. Jednou večer, uprostřed týdne jsem potkal náhodně sousedku z druhého patra. Pozdravila a pak se zeptala co je s Magdou, že ji už dlouho neviděla. Odpověděl jsem, že odjela na pár dnů s Petrou. „Myslíte s tou čarodějnicí“, otázala se nevěřícně. „To nevím, já jsem ji v podstatě neviděl,“ odpověděl jsem. „No jestli je to ta, co jsem jí tu párkrát viděla, tak ta je v nějaké sektě nebo co.“ Informovala mne sousedka. „Dejte si pozor, nějak se mi moc nelíbila“ dodala a rozloučila se.
Ležel jsem na pohovce, hlavou se mi honily myšlenky a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem před chvílí slyšel. Byla již tma, světla projíždějících aut malovala na stropě strašidelné obrazce. Z rozjímání mne vyrušil neúprosný zvuk zvonku u dveří. Pomalu jsem se šoural do předsíně a ani jsem nespěchal. Zvonek neustával, ale mě to bylo tak nějak jedno. Ve dveřích stála Magda. Celá mokrá a třesoucí se zimou. Zeptal jsem se co chce, a sám jsem byl překvapený, že jsem jí nepozval dál, i když někde v koutku duše bych si moc přál, aby se vrátila. Přešlápla z nohy na nohu a zeptala se, zda by mohla jít dál a vše mi vysvětlit. „A to se ani nedivíš, kde mám věci?“ zeptala se. „Ne, je mi to jedno“, zalhal jsem a podal jsem ji ručník. Posadila se proti mně, osušila si stále nádherné a dlouhé vlasy a začala vyprávět, jak potkala Petru, která je její opravdová kamarádka. Že umí spousta věcí, jako číst z ruky, na dálku někoho sledovat a že jí k tomu stačí třeba jen hřeben dotyčného, nebo předvídat budoucnost a také léčit nebo někoho uhranout. A že jí seznámila se skupinou lidí, kteří se vše tohle učí a že si navzájem pomáhají. A aby jí mohli vzít mezi sebe, že musela na čas všechno opustit a žít s nimi někde mimo Prahu. Za pár týdnů, až bude zasvěcena, tak se vrátí a budeme prý normálně žít, jen několikrát do roka, až jí zavolají, tak musí na pár dnů odejít a nikdo nesmí vědět kam. Zíral jsem nevěřícně na ni a přemýšlel o tom, jak hrozně se změnila. Kde je ta Magda, co jsem tolik miloval. „Ty mne neposloucháš!“ probralo mne zpět do reality. „Ale ano“, odpověděl jsem, „Jen si nejsem jist, jestli to takhle chci já“. Podívala se ne mne a řekla, že si stejně myslí, že jsem jí neměl až tak rád, když jsem tak rychle zapomněl, jaké to spolu bylo. Ujistil jsem ji, že nezapomněl, ale že se moc změnila. „Nějak jsi vynechala naše dítě, které si vlastně už letos chtěla“, dodal jsem dost jízlivě. „Dítě?. Ty ses zbláznil, copak teď mohu myslet na děti, když jsem teprve na začátku cesty“. Ani jsem ji neodpověděl, jen jsem se jí podíval do očí. Byly bledé, jak bez života. Naklonila se ke mně a chtěla mne políbit, ale já jsem uhnul a nastavil tvář. Svlékla si šaty a postavila se přede mne. „Ani teď mne nechceš?“
Byla nádherná a já věděl, kam tím míří. Musel jsem se moc přemáhat, abych ji nezačal líbat na nádherná prsa a nemiloval se s ní. Věděl jsem, že ale právě tohle nechci dopustit. Podal jsem jí odhozené šaty. „Takhle ne“. Bylo vidět, že se zlobí. V očích jí zableskly plamínky vzteku. Oblékla si spěšně šaty, prohrábla vlasy a bez jediného slova odešla z mého života. Alespoň tak jsem to tenkrát cítil.
Neuběhl ani týden a volala, že by se mnou chtěla mluvit. Zeptal jsem se o čem a odpověděla, že o nás. Byl srpen a několik dní dost pršelo. Sešli jsme se na nábřeží u Karlova mostu, kde zrovna začali stavět protipovodňové zábrany. Nejprve jsme se bavili jen tak, jak jde práce a podobně. Měl jsem velké starosti, protože voda každou hodinou stoupala a naši firmě na Libeňském ostrově hrozilo zatopení. Snažila se stočit rozhovor na téma jít ke mně domů, ale já musel ještě ten večer do firmy. Nabídla se, že pojede se mnou. Ulice byly plné lidí, mosty uzavřeli během několika hodin téměř všechny. Metro už nejezdilo vůbec a povrchová doprava jen tu a tam. Než jsme dorazili do Holešovic, byla na ostrově již voda. Snažil jsem se dostat do našeho objektu, ale policie zatarasila příjezdové cesty a nikoho do zaplavené části nepouštěla. Vrátil jsem se k mostu a sledoval, jak voda stoupá. Nálada byla pod psa. Výkresy, výpočty a celá moje celoroční práce se pomalu rozpouštěly v kalné vltavské vodě. Neměl jsem moc náladu na nějaké povídání a už v žádném případě jsem nechtěl jít s Magdou k nám domů. Stál jsem na nábřeží a sledoval rychle se zvyšující hladinu Vltavy. Pojednou se Magda rozloučila, že ještě něco má a odešla. Všiml jsem si jejího zlostného pohledu. Věděl jsem, že to není její poslední slovo.
Po několika dnech voda opadla. Když nás poprvé pustili do budovy, uvědomil jsem si teprve rozsah škod. Stopy vody téměř až u stropu, na zemi několik centimetrů jílu, zařízení, počítače, fax, telefon no prostě vše bylo zničené. Bohužel jsme přišli úplně o vše.
Několik dní jsme nešli vůbec spát. Vyklízení, třídění a umývání všeho, co by šlo ještě použít a ostatní práce nás plně zaměstnávali. Natáhl jsem se jen na pár hodin v šéfově kanceláři, která byla o dvě patra výše a znova do práce.
Konečně jsme dali firmu tak trochu do obyvatelné podoby. Vzal jsem si volno a chtěl jsem se hlavně pořádně vyspat. Dorazil jsem domů až kolem desáté večer. Schránka byla plná a tak jsem ji otevřel a třídil důležitou poštu. Reklamní letáky jsem hned vyhazoval. V tom se otevřel výtah a vyšla sousedka. Sdělila mi, že je bez práce, že její firma zkrachovala a že je z toho na hlavu. A již při odchodu mi řekla, že tu byla Magda asi s Petrou a zvonili na mě.
Pokrčil jsem rameny a dál prohlížel poštu.
Zarazilo mne, že dveře byly jen zavřené a ne zamčené. Že bych včera zapomněl, napadlo mne. Ale hned jsem tuto myšlenku zavrhl. Opatrně jsem vstoupil. Vše se zdálo být na svém místě a ani jsem nezjistil, že by něco chybělo. Postupně jsem prošel celý byt a pak jsem se teprve uklidnil. Napustil jsem si vanu horké vody, uvařil kávu a pustil cédéčko. Chvíli jsem tak relaxoval, ale únava na mne přišla velmi brzo. Zavrtal jsem se pod přikrývku a poslední co jsem zaregistroval, bylo že na zrcadle u toalety chybí moje a Magdy společná fotka. Asi někam zapadla, napadlo mne, ještě než jsem usnul.
Probudila mne ohromná bolest. Nemohl jsem se vůbec hýbat. Nohy jsem vůbec necítil. Pokoušel jsem se sesunout z postele, ale bolest byla nepředstavitelná. Horečně jsem přemýšlel, co mám dělat. Naštěstí rukama jsem mohl hýbat a dosáhl jsem na mobilní telefon. Můj soused, který ke mně někdy chodíval zalévat květiny a měl pro jistotu náhradní klíče, byl doma. Během minuty byl u mě. Vysvětlil jsem mu, co se mnou je a on zavolal pohotovost. Přijeli za nekonečných dvanáct minut. Celou dobu se mě snažil Tomáš uklidnit, že to bude dobré, ale já jsem tušil, že nemá pravdu.
V nemocnici mne převáželi z oddělení na oddělení a dělali mi různé testy. Pak ke mně přišel nějaký lékař, představil se jako Svoboda a ten mi velice pomalu vysvětlil, že mám porušenou páteř. Zbledl jsem a ani jsem se neopovážil zeptat, zda budu ještě někdy chodit. Jako by četl moje myšlenky, začal sám, že sice nejsou ještě všechny výsledky hotové, ale že je přesvědčen, že to poškození není trvalé, což jsem já pochopil jako, že snad budu zase chodit.
Trvalo tři měsíce, než mi sundali sádrový krunýř. Další měsíc, než mi dovolili vstát. Ale chodit jsem mohl jen o francouzských holích a ještě špatně. Domů mne pustili na pár dnů na vánoce a natrvalo až koncem ledna. V té době mne často chodil navštěvovat můj soused. Občas jsme si spolu dali pivo, které on přinesl, nebo jen tak prohodili pár vět, co je nového a podobně. Jednou se mne zeptal, jestli bych přijal pomoc od léčitele, kterého on moc dobře zná. Já na tyhle věci moc nevěřím a tak jsem nejdříve nechtěl, ale pak jsem si uvědomil, že horší to být nemůže, tak proč ne. Asi za týden se ozval zvonek, a ve dveřích se objevil Tomáš se svým přítelem. Ten se představil jako Benda. Nejdřív na mne několik minut jen ta mezi řečí pokukoval, pak pokýval hlavou a přiložil dlaň levé ruky na záda, přesně v místě, kde jsem měl největší bolesti. Nejprve mnou projel jakoby elektrický proud. Lekl jsem se tak až jsem s sebou škubnul. Opatrně, řekl a pomalu mi přiložil ruku opět na poškozené místo. Nepopsatelný pocit tepla mne naplňoval a po chvilce jsem si uvědomil, že bolest je daleko menší. Seděli jsme pak v obýváku a Vilda, jak se léčitel jmenoval, mne neustále sledoval. Pak se mne zeptal, jestli může mluvit otevřeně a když jsem souhlasil, tak vyslovil názor, že nejde o zranění, ale o nějakou kletbu, nebo cílené působení nějakých sil na dálku. Vzpomněl jsem si na Magdu a vše mu vypověděl. Tomáš kroutil nevěřícně hlavou, ale Vilda souhlasně přikyvoval. Také jsem si vzpomněl na ztracenou fotku. Vilda potvrdil, že ví, že takové sekty u nás existují.
A tak ke mně několikrát týdně chodil Vilda a já si uvědomoval, že můj stav je stále lepší a lepší. Asi po dvou měsících, to už ke mně chodil jen jednou týdně, jsem začal chodit bez holí a celkově jsem se cítil dobře. Bohužel osud chtěl, aby ještě nebyl konec. Během dalšího měsíce jsem začal chodit na rehabilitaci do nemocnice a na plavání a také jsem začal opět cvičit. Jednou když jsem se z rehabilitace vracel domů s Vildou, tak právě u mne doma propukl požár. Vilda byl v bytě první, a pomocí hasicího přístroje, byt uhasil. Zajímavé bylo, že požár vznikl na několika místech najednou. Podíval se na mne a jen dodal „ a nedají pokoj a nedají pokoj“. Podíval se na mne a pak mi sdělil, že přivede odborníka a zmizel. Já jsem zatím čekal u Tomáše. Stejně se v bytě nedalo být. Během hodiny přijel Vilda se starším pánem, majitelem mohutné postavy, plnovousu a dobráckého úsměvu. Ten mi potřásl rukou, řekl, že je Smutný (tím myslel jméno) a abychom ho pustili dovnitř. Pak jsme ho půl hodiny neviděli. Když vyšel ven, jen řekl, že je třeba vymalovat a vzal si Vildu stranou. Několik minut o něčem hovořili, ale nerozuměl jsem ani slovo. Pak mi navrhli, že by bylo třeba, na pár dní někam odjet, než se dá byt do pořádku. Stejně jsem nemohl nic nosit a tak jsem souhlasil. Tomáš mne odvezl na týden na chalupu a ujistil mne, že s Vildou na vše dohlédnou. Týden utekl jak voda a v sobotu pro mne Tomáš opět přijel. Hned ve dveřích na mne křičel, „ Tomu bys nevěřil, prolezli celý byt a všude něco pokládali na podlahu a někde i na zdi. Celé tři dny se tam motali.“. Těšil jsem se domů a bylo mi jedno, že budu mít něco na zdi. Hlavně abych se už pořádně vyspal. Tady na chatě mi to moc nešlo.
Když jsem otevřel byt, dýchla na mne vůně čerstvé malby. Nábytek i koberce, vše bylo na svém místě, jen na pohovce byla hromada z věcí, o kterých nevěděli, kam přijdou. Trvalo mi několik dní, než jsem uložil vše, tak jak jsem chtěl a než jsem našel zatoulané drobnosti.
A pak jsem to našel. Na několika místech pod koberci, za skříní a za obrazem, byly malé papírové kartičky s podivnými klikyháky.
Příští víkend jsem pozval Tomáše a Vildu na malou oslavu. Seděli jsme, povídali a já jsem jim chtěl vysvětlit, jak moc jsem jim zavázán. Vilda jen mávl rukou, hlavně, že prý jsem v pořádku. Trochu jsme popili, a když kolem půlnoci odcházeli skoro potichu domů, otevřely se dveře někde ve druhém patře a kdosi tam hulákal něco o nočním klidu.
A tak jsem více, jak po roce, šel do firmy, jestli tam pro mne ještě mají místo. Spolupracovníci mne přivítali vřele, ale také mi sdělili, že se mám hlásit u šéfa. Tušil jsem, že jde o výpověď a nechtěl jsem to oddalovat, proto jsem šel hned. A to bylo to pravé překvapení. Šéf mne přivítal s úsměvem a začal mi vysvětlovat, co vše se odehrálo, za tu dobu co jsem ve firmě nebyl. Můj kolega našel na internetu firmu, která nabízela záchranu dat ze zničených počítačů. A tak našel ve troskách na hromadě na dvoře můj počítač podle čísla, vymontoval disk a odvezl ho do vyhledané firmy. A ti z něj přehráli všechna data na nový disk. Tedy skoro. A tak se zachránily nejen výpočty a výkresy, ale i presentace, které jsem měl připraveny. Projekt se potom podařilo prodat a realizovat a podíl z prodeje mi v obálce právě teď šéf podal. Nemohl jsem uvěřit, když mi nabídl další spolupráci.
Vypotácel jsem se ven jak ve snách. Stále jsem v ruce držel tu obálku a nějak jsem přehlédl, že se přede mnou otevřely dveře. Rána to byla ohromná. „To nemůžeš dát pozor“, vyhrkla na mne, když jsem jí pomáhal, zvednou se ze země. Až nyní jsem si uvědomil, že tu malou blondýnku vlastně znám. Omluvil jsem se a jako odškodné jsem jí pozval na večeři.
Trochu se usmála a přikývla hlavou, že ano.
Seděli jsme proti sobě v restauraci Pět Peněz a povídali si. Vůbec si nepamatuji, jak na to přišla řeč, ale řekla mi, že se o mne v podniku dost mluvilo a že vše ví a že na mne v podstatě byla hrozně zvědavá. Zdálo se mi, že se známe snad tisíc let. A tak jsme spolu začali chodit.
No a to je vlastně vše. Jana u mne bydlí už půl roku a dokonce prošla přísným„testem“ Tomáše a Vildy na jedničku. Měli totiž strach, aby to zase nebyla nějaká čarodějnice. Co dodat. Snad jen to, že ten osud je někdy opravdu pěkně zamotaný.
|