Probudila mne nepředstavitelná bolest hlavy a žízeň. Včerejší oslava třicátých narozenin se mi nějak vymkla z rukou. Otevřel jsem okno v domnění, že studený vzduch mi udělá dobře, ale to jsem se hrozně zmýlil. Zle mi bylo stejně a ještě se do mne dala zima. Oblékl jsem se a potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem vyšel ven. Byla nádherná, jasná, květnová noc. Tisíce a tisíce hvězd na obloze a půlměsíc, který slabě osvětloval Bedřichov v údolí pod námi.

     Dolů se mi moc nechtělo, protože představa zpáteční cesty do kopce ve mne vzbuzovala hrůzu a tak jsem se rozhodl, že půjdu kousek po pěšině ke studánce a zase zpátky. Otevřel jsem branku za domkem a opatrně jsem se šoural k prvním stromům. Bože, jen kdyby ta hlava tolik nebolela.

    Když jsem došel ke třem břízám, posadil jsem se na lavičku nebo spíš na torzo lavičky, které tu zbylo. Díval jsem se do údolí a můj pohled se zastavil na našem domku. Snažil jsem se ze všech sil, ale soustředit pohled na malé žlutavé světlo v okně pokoje bylo téměř nemožné. Třeba žena s baterkou kontroluje, kde jsem, nebo je to odlesk od měsíce a proboha co všechno to může jen být. Tím byl pro mne problém vyřešen a vyrazil jsem ke studánce. Ještě tak sto metrů a budu tam, hlavně na nic nemyslet nebo se mi hlava rozskočí.

       Kdysi dávno děda říkával, že voda ve studánce je léčivá a asi tomu i věřil, protože téměř každý den chodil ke studánce s takovým hrozným starodávným džbánkem pro vodu. Posadil jsem se vedle studánky a s velkou námahou se mi podařilo nabrat trochu vody do přivázaného plecháčku a dopravit ji do úst. Chutnala hrozně. „Možná, že kdysi byla léčivá, ale dnes je asi sotva jen pitná,“ problesklo mi hlavou, ještě než jsem znova usnul.

      Probudila mne zima. Kupodivu hlava již tak nebolela, jen žaludek se choval, jako kdyby nebyl můj.

     Posadil jsem se a všiml jsem si, že nad Bukovou horou začíná svítat. Vstal jsem a pomalu jsem se vydal k domovu. Než jsem sešel dolů, tak slunce již vyskočilo nad obzor a začalo prohřívat mé zmrzlé údy.

       Před chalupou posedávali mí, do včera nejlepší kamarádi a vyčítavě se na mě dívali. Právě v tom se objevila ve dveřích manželka a s úsměvem na rtech se nás zeptala, jestli bychom si nedali česnečku.

     Žaludek přijal polévku s povděkem a i mí kamarádi, kteří do teď téměř nemluvili, začali postupně vyprávět útržky z minulé noci. Janova manželka mávla rukou, když mi vyčítal neslušné chování. „Ty buď raději zticha,“ řekla, čímž ukončila náš rozhovor. V tom si Tomáš vzpomněl, že těsně než usnul, zahlédl žlutavé světlo v okně. „A nebyly to myšky?“, zeptala se ho manželka škodolibě. Já jsem si vzpomněl na noční procházku a přiznal jsem, že jsem to viděl také. Tak jsme oba byli zařazeni do stavu delirium tremens a tím byl pro ostatní případ uzavřen. Ještě chvilku jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem to i já pustil z hlavy.

      Byl konec srpna a poslední víkend než půjdou děti do školy. Přijel jsem pro ně na chalupu již v pátek asi kolem šesté večer, abychom si spolu ten poslední víkend užili. Udělali jsme si táborák, opékali jsme si buřty a vyprávěli o svém dětství. Kolem desáté jsme donutili děti jít spát a já jsem ještě seděl u dohořívajícího ohně a sledoval plápolání pohasínajících plamínků. Žena přišlá asi za čtvrt hodiny, sedla si vedle mne a z ničeho nic mi začala vyprávět, jak jeden den v noci jí Martin s Veronikou vzbudili, že za oknem v kuchyni je světélko. Hned si vzpomněla na onu květnovou oslavu.

Šla se tedy do kuchyně s dětmi podívat a nic neviděli. Uložila je a vysvětlila jim, že to byl asi měsíček, kterého se tak polekali a děti opravdu za chvilku opět usnuli. Asi za hodinu šla do kuchyně sama a zlatavé mihotání v okně viděla také. Pomalu se blížila k oknu, ale světélko najednou zmizelo. Čekala asi deset minut, prohlížela okno ze všech stran, ale nic mimořádného nenašla. Jen ten dědečkův starý džbán, který již léta slouží v okně jako váza na suché květiny. Ihned jsem se tam šel podívat. Naprosto obyčejný džbán s vymodelovanou a namalovanou velkou slunečnicí a listy kolem dokola. Chtěl jsem tomu přijít na kloub a tak jsem řekl, že dnes budu spát v kuchyni. Usnul jsem ale tak tvrdě, že mne vzbudili až děti, které se nemohli dočkat rána. Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni, dokud to neuvidím. A opravdu ze soboty na neděli v noci kolem druhé hodiny jsem se probral a vidím, jak v okně pulzuje malé nažloutlé světélko. Jas se začal zvětšovat a pak náhle vše skončilo jako by to byl jen sen.

 Dost jsem o tom přemýšlel, ale nic rozumného jsem stejně nevymyslel. Ženu napadlo, že se opatrně zeptáme babičky, až za ní příští víkend pojedeme. Nejprve se mi to nezdálo, ale stejně jsem na nic lepšího nepřišel.

       Nejprve proběhlo jen takové oťukávání, jako jestli si babička vzpomíná na ten starý dědův džbánek. Začala se usmívat a hned se zeptala co se děje. Tak jsme museli s pravdou ven. Babička vyprávěla, že i děda viděl džbánek svítit, ale že ona sama ne, a tak tomu nepřikládala velký význam. „Důležitější ale je, co vše ten džbánek umí,“ dodala. Nechápavě jsme se ženou na sebe dívali. „Aha vy o tom asi moc nevíte co? Tak jistě ale víte, že děda s ním pravidelně chodil pro vodu ke studánce. Nešlo o to, že by ta voda ze studánky byla léčivá, jak děda tvrdil, šlo o to, že pomáhala a léčila jakákoliv voda, která se vněm nechala přes noc, ale děda nechtěl, aby to někdo věděl a tak tvrdil, že je to vodou ze studánky. A nejen ji pít, ale také potírat rány a koupat otoky a mnoho dalšího. No a také s ní zaléval moje pelargónie a svoje rajčata a tak já jsem měla nejbohatší muškáty na okně v okolí a děda největší rajčata. Žádná kouzla v tom nejsou děti. Ten džbánek pro nás udělal jako svatební dar pan Suchánek z Janova, který byl dlouhá léta někde v Persii a tam se takové ty věci naučil.“

         Cestou domů jsem se rozhodl, že přivezu džbánek domů za každou cenu a provedu na něm vědecký výzkum. Moje žena si zaťukala na čelo, jako abych před dětmi neblbnul, a dál jsme o tom nemluvili.

V nejbližších dnech se mi nepodařilo, pro objekt mého bádání dojet a tak jsem to nechal až na víkend, kdy tam pojedeme s rodinou. Konečně přišel pátek a vyrazili jsme na chalupu. Celý víkend jsem džbánek hlídal a nic. Dokonce jsem v noci vstal a šel jsem se podívat z venku. Nic se nedělo a tak mne přepadl pesimizmus. V neděli večer jsem uložil džbánek opatrně do kufru auta s ještě mnoha dalšími věcmi a vyrazili jsme domů. Domu jsme přijeli až za šera a tak jsem nechal vyklízení až na druhý den. Odpoledne jsem začal vyklízet věci z auta, ale džbánek jsem nenašel.

Prohledal jsem vše možné a nakonec jsem se ještě pohádal se ženou, že ho v tom zmatku při nakládání vyndala ven. Byl jsem mrzutý a zklamaný. Co když tam někde leží na trávě a někdo ho rozbije.  Nebo ho někdo najde, jak svítí a vezme si ho. Nedalo se nic dělat, ale byl jsem jak na trní aby opět přišel víkend. Původně jsme tam ani neměli jet, ale byl jsem tak neodbytný, že jsme nakonec jeli. 

     První co mne zarazilo, že džbánek stál opět ne svém místě v okně, jako by s ním nikdy nikdo nehýbal. Podíval jsem se na ženu a ta jen zakroutila hlavou se slovy, že mi už z toho hrabe. Styděl jsem se jak školák, že jsem doma tak vyváděl, ale přitom jsem byl přesvědčený, že jsem ho do auta dával. Tentokrát nenechám nic náhodě a než pojedeme, tak něco vymyslím.  Jenže v neděli odpoledne se z ničeho nic udělalo Martinovi špatně a měl i zvýšenou teplotu. Proto jsme se kvapně sbalili a vyrazili k domovu. Džbánek jsem tentokrát položil na zadní okno v autě, abych i za jízdy měl přehled co se děje. Cestou se nic mimořádného nestalo a než jsme dorazili domu i Martinovi již bylo lépe. Džbánek ležel stále na svém místě.

       Odnesl jsem ho domů s tím, že jej večer pořádně vydrhnu a možná naplním i vodou, abych se mohl ráno přesvědčit, jestli to funguje.

        Žena poklidila věci z chalupy a uložila Martina do postele, který téměř ihned usnul. Odnesl jsem džbánek do kuchyně, napustil jsem do něj horkou vodu s jarem a řádně jsem ho vydrhnul. Po vypláchnutí jsem ho otočil dnem vzhůru a postavil jsem ho na desku kuchyňské linky, aby řádně vyschnul. Posadil jsem se s klidným svědomím dobře vykonané práce k televizi. Asi po pěti minutách se z kuchyně ozval zvuk, jako kdyby někdo třásl kuchyňskou linkou. Zarachotilo nádobí a skleničky a pak rána, jako když někdo něco hodí na stěnu.

Ihned jsem běžel do kuchyně a tam na zemi ležel rozbitý džbán asi na dvacet kusů a na stěně rozbitá dlaždice kam džbánek dopadl. V tom přiběhla za mnou i žena a nevěřícně kroutila hlavou. Jak jen se tohle mohlo stát. Od linky k rozbité dlaždici je to dobré dva metry a to by musel džbán letět úplně vodorovně. Bylo to dost nepochopitelné, jak se to mohlo odehrát a bylo mi moc líto, že se již pravdu o džbánku nikdy nedovím. Když jsme uklízeli se ženou střepy, tak jsem si všiml, že uvnitř pod glazurou byla ode dna, až k místu kde končily uši, tenká spirálka ze stříbřitého drátku, ale tak tenká, že se na mnoha místech roztrhala.

 „Je to škoda viď,“ pravila žena, když zametla poslední střípky. Bylo to tak trochu jako porozumění a pohlazení po duši zároveň.

      Dnes s odstupem let se na to vše dívám trochu jinak. Asi to opravdu vše byla jen náhoda a džbánek žádné mimořádné schopnosti neměl, a pokud ano, tak to stejně již nikdo nikdy nezjistí a možná, že to byl i záměr, aby tajemství zůstalo zachováno.