Byl podzim roku 1976. Studený, vlhký, nepříjemný podzim. Žádné barevné okouzlující listí a teplé západy slunce. Ranní mlhu střídal odpolední déšť a dni byly šedivé a smutné. Lidé se sklopenou hlavou se míjeli na mlhou zahalených ulicích a jen tu a tam se ozval tichý pozdrav nebo omluva, když do sebe dva, pod deštníky schovaní chodci nechtě narazili. Rozmáčené cesty a kaluže vody, na kterých poskakovaly kapky nepřestávajícího deště, lákaly snad jen děti v holínkách a pláštěnkách, kterým jakoby toto počasí vůbec nevadilo.
Musel jsem k babičce, a i když jsem jí slíbil, že určitě přijedu, tak se mi tam opravdu nechtělo. Podíval jsem se na hodinky, pak ještě jednou z okna, oblékl jsem si baloňák a vyrazil na nádraží.
Déšť na chvilku polevil, jako by čekal, až dojdu na tu část cesty, kde není kde se schovat a znovu přidal na své intenzitě. Než jsem došel na nádraží, měl jsem mokré kalhoty až nad kolena a z vlasů mi stékala voda za límec. Vstoupil jsem do nádražní haly, setřepal jsem ze sebe zbytek deště a přistoupil k okénku. „Veleslavín prosím“, řekl jsem s třesoucím se hlasem. Obrýlená bruneta v nejlepších letech s rudými rty mi podala jízdenku, dlouhým nehtem ukázala na čekárnu a připadalo mi, že soucitně pronesla: „Hrozné počasí co. Naproti v čekárně se už topí“. Poděkoval jsem a odešel do čekárny. Bylo tam sice teplo, ale kouř ze špatně táhnoucích kamen a nekvalitního uhlí naplnil čekárnu nepříjemným kyselým zápachem.
Po chvilce jsem znovu vyšel ven, k příchodu na nástupiště. U informační tabule stál výpravčí, podíval se na mne a na tabuli s odjezdy vlaků, připsal vrzající křídou „Zpožděno o dvacet minut“.
Konečně jsem seděl ve vlaku s názvem „Spěšný“ a snažil jsem se přes zamžené okno sledovat ubíhající krajinu. Přestalo sice pršet, ale temné těžké mraky dál zakrývaly celou oblohu a svět byl mokrý a šedivý. Za oknem se objevila nezaměnitelná věž ruzyňské věznice, vlak se zakymácel na výhybkách a pomalu projížděl nádražím. O pár minut později projel nádraží Liboc, minul libocký rybník a blížil se k mé cílové stanici.
Nádraží Veleslavín mi připadá tak trochu zastrčené v koutku mezi zástavbou a zelení a i když je to část Prahy, tak to tak vůbec nevypadá. Spíš jako malé, poklidné, venkovské nádraží a i když byl víkend, tak zde vystoupilo jen pár cestujících, kteří rychle zmizeli v mlhavém oparu. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nádraží upadlo do klidu a ticha, které přerušovalo jen z dálky doléhající rachocení tramvaje a skřípění brzd. Pomalu jsem prošel kolem nádraží, kolem kina Veleslavín a vstoupil jsem do lesního porostu, který mě dělil od sídliště Petřiny. Opět začalo drobně pršet a mezi stromy bylo šero ještě větší. Minul jsem zrušenou továrnu na výtahy a měl jsem před sebou docela prudký, dlouhý kopec, který měl tu a tam náznaky schodů, ale léty a počasím byly již téměř zničené. Pomalu, opatrně jsem kličkoval mezi stružkami dešťové vody, když v tom jsem uslyšel výkřik a srdcervoucí jekot. Proti mně se s rachotem kutálel chuchvalec bláta, blonďatých vlasů a květovaných šatů. Ozvala se rána, když blonďatá dívka narazila do stromu. Nastalé ticho rušilo jen šumění deště a tepání krve v mých spáncích. Pomalu jsem se k ní přiblížil a konečně se pohnula. Pokoušela se vstát, ale s bolestí na rtech a slzami v očích se jen posadila. Zeptal jsem se, jestli jí něco není a nabídl jsem jí ruku, aby mohla vstát. Zavrtěla hlavou a s pláčem v očích mi řekla, že má něco s nohou a že jí to hrozně bolí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byla jí tak osmnáct let, vlasy měla slepené bahnem, její šaty byly špinavé a z ramene jí stékala krev. Nabídl jsem, že dojdu pro pomoc. Pokusila se ještě jednou vstát, ale znovu se s pláčem posadila. Rozhlédl jsem se, ale nikde nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. „Nejbližší telefon bude v kině nebo na nádraží, řekl jsem, aby pochopila, že to bude chvilku trvat. Viděl jsem, jak se třese, tak jsem přes ni přehodil svůj baloňák a utíkal jsem ke kinu. Trvalo mi to jen pár minut. Paní v pokladně zavolala správce a ten zavolal na pohotovost. „ Ze Štrosmajráku tu budou za čtvrt hodiny, běž za ní, já tu počkám a navedu je“, řekl správce a tak jsem utíkal zase zpět, ke zraněné dívce. Dívala se do země a stále plakala. Byl jsem bezradný. „Jsem Martin Kouba“, řekl jsem potichu, jako kdybych se bál, že se mne lekne a uteče. Zvedla hlavu, podala mi mokrou, ušpiněnou ruku a řekla, že je Vlasta Chaloupková. Snažil jsem se s ní trochu bavit a tak jsem jí řekl, že v ulici Na Rovni mám babičku a že za ní jedu a podobné nesmysly, jen abych odpoutal pozornost od bolesti a stresu. Docela to pomohlo, začala mi vyprávět, jak běžela na tramvaj a že měli v tělocvičně v Aritmě sraz od košíkové. “To už asi nestihnu“, pokusila se o vtip a to už v dálce bylo slyšet osvobozující houkání sanitního vozu. Sešel jsem na cestu, kde již probleskovalo světlo modrého majáku. Zdálo se mi, že zdravotníci vyskočili dřív, než řidič zastavil. Doběhli k dívce a nechali si vyprávět, co se stalo. Druhý, patrně lékař se snažil nahmatat Vlastě tep a osahával jí zlomenou nohu. Pak se zeptal i mne jak jsem to viděl já. Přinesli nosítka a Vlastu odnesli do sanitky. Opsali si mojí občanku, jako že já jsem nehodu hlásil, vrátili mi mokrý a zašpiněný baloňák a s houkáním zmizeli v mlžném oparu prázdné ulice.
Se zpožděním hodiny jsem konečně došel k babičce. V kuchyni voněla bílá káva a bramborové placky, pečené na plátu Kaborek, jak se babiččina kamna jmenovala.
Posadil jsem se do kouta vedle kamen a sálavé teplo mi dalo zapomenout na bláto, déšť a nepříjemnou příhodu. Pomalu jsem uschnul a babička mi vyčistila kalhoty a baloňák a musel jsem jí vyprávět, co se mi přihodilo.
Byl prosinec a jak jinak než ne blátě. Opět jsem přijel za babičkou, ale tentokráte mne čekal závin, nebo jak se někde říká, štrůdl. Usedl jsem k vonící kávě a vychutnával úžasný babiččin závin, který neuměl nikdo na světě tak jako moje babička. Babička se najednou zvedla a povídá: „ Jo a máš tu nějaký dopis, bez známky a bez adresy jen jméno“, a podala mi růžovou obálku s nápisem „Martin Kouba“. Opatrně jsem dopis otevřel. Byl od Vlasty. Že je už skoro v pořádku, a že mi moc děkuje za pomoc, a že má stále můj kapesník atd atd atd. Popsala obě strany růžového dopisního papíru. Nakonec přiložila adresu, abych jí mohl napsat.
Napadlo mě, že přáním k vánocům nic nemohu pokazit. S divným pocitem, jako bych prováděl nějakou lumpárnu, jsem odnesl obálku do poštovní schránky. Shodou náhod na rohu ulice, jak píše básník.
(Jen pro ty co to nepamatují. U nás na vsi měl telefon jen doktor, ředitel školy a policajt. Tedy příslušník VB. A tak se musely psát dopisy a dlouhé dny čekat na odpověď.)
Asi za týden mi přišel dopis. Opět růžová navoněná obálka. A opět popsané všechny stránky dopisního papíru. „Asi spisovatelka“, napadlo mne, když dopis nebral konce. Docela mne rozesmála poslední věta. „ Když bys přijel mezi svátky, tak ti to dopovím“. Tomu jsem nemohl odolat, a tak jsem na druhý den vánoční vyrazil opět na Petřiny ale tentokráte do ulice Na Okraji. Ve dveřích mne uvítali Vlasty rodiče. Moc děkovali, že jsem Vlastě pomohl, a já jsem z toho byl docela nesvůj. Posadili mne do velkého obývacího pokoje s klavírem, tak trochu staromilsky zařízeném. Háčkované dečky na stolku i na klavíru pod vázou s květinami. Na stěnách kopie obrazů známých malířů.
Ve dveřích se objevila Vlasta. „Ahoj Martine“, řekla tak trochu nesměle. Byla úplně jiná, než jsem si jí pamatoval. Vlnité vlasy přes ramena, čistá, upravená, usmívající se. Byla prostě tak krásná, že jsem ztratil řeč. „Takhle ti to sluší víc, než tam pod těmi schody“, řekl jsem nakonec a oba jsme se začali smát. To už maminka Vlasty přinesla čaj a mramorovou bábovku a nenápadně mne začala zpovídat. Jako co dělám, kde bydlím a podobně. Když si všimla, že Vlasta se kouká jako bůh pomsty, se slovy, „já mám ještě nějakou práci“, nás opustila. Začali jsme si povídat a čas běžel tak rychle a najednou se venku setmělo. Rozloučil jsem se a běžel na vlak.
Celou cestu jsem musel myslet na to, jak moc hezká Vlasta je. Žádná Twiggy, ale ženská jak má být.
A tak jsem začal jezdit na Petřiny tak často, jak jen to šlo. Chodili jsme do kin, i jen tak courat po Petříně i k nám jsme několikrát zajeli, aby poznala rodiče. Rodiče Vlasty nás trochu brzdili, protože měli strach, aby Vlasta dokončila školu.
Ale muselo k tomu jednou dojít. Byl červen, krásný slunečný den a rodiče odjeli na celý víkend k babičce do Olbramovic.
Přijel jsem pro Vlastu a již jsem měl koupené zpáteční jízdenky. Cesta k nám domů byla nekonečná. Vlak jel snad schválně tak pomalu, že se vedle něj dalo jít pěšky. I cesta z nádraží byla nekonečně dlouhá. Konečně jsme doma. Jsem tak nervózní, až se mi klepou kolena i ruce. Rozepnout podprsenku je pro mne nepřekonatelný problém. Nakonec si jí rozepnula sama a proti mně se vyhoupla nádherná pevná ňadra velikosti tři, která mi tenkrát připadala děsně veliká. Srdce mi bušilo a měl jsem sucho v krku.
Bylo to nádherné, omamující spontánní a nekonečné. Leželi jsme vedle sebe a odpočívali. „ Poprvé nic moc lásko, ale pak jsi mne překvapil. Ještě jsem nic takového nezažila.“ „Já také ne“, odpověděl jsem pravdivě, protože jsem sice již nebyl panic, ale moje zkušenost nebyla nějak veliká. A tak jsme se před odjezdem milovali ještě jednou. Doprovodil jsem jí až domů. Cestou zpět jsem ve vlaku usnul.
Bylo léto a náš vztah, jak říkala Vlasty matka, byl vážný. Nevím, co to přesně znamená, když je vztah vážný, ale asi to, že již věděla, že spolu spíme. O prázdninách jsme byli spolu téměř každý den. Ale osud nám chystal velké překvapení. Byla polovina srpna a Vlasta přišla na rande uplakaná. Rodiče koupili dům v jižních Čechách a Vlasta se měla stěhovat s nimi někam k Táboru. Bylo to jako zrada, jako nůž v zádech a nešlo s tím nic dělat. Loučení bylo smutné. Poslední víkend, co jsme byli spolu, jsme se již nemilovali. Leželi jsme vedle sebe, Vlasta se ke mně tiskla a plakala. Slíbili jsme si, že za ní přijedu a že si budeme psát. Nastoupila do školy v Bechyni a vlastně jsem byl za ní jen jednou. I interval dopisů se prodlužoval, až jsme si přestali psát vůbec. Myslel jsem si tenkrát, že tak velkou lásku nemůže nic zlomit. Ani vzdálenost, ani čas. Ale tak to bývá patrně jen v pohádkách.
|