Byl listopad, pátek před Dušičkami a já měl obchodní schůzku v Jihlavě. Již od rána jsem měl takový divný pocit, že se něco přihodí a že setkání, na kterém mi dost záleží, zmeškám. Očekával jsem větší provoz, a proto jsme s kolegou z firmy vyjeli o hodinu dříve, s tím, že si v Jihlavě dojdeme ještě na kávu. Obloha byla temná, jemně mrholilo a místy v údolích ležela mlha. Nebyl ale až tak silný provoz a tak jsme brzo míjeli Humpolec. Odbočil jsem k čerpací stanici, která byla kupodivu prázdná. Doplnil jsem benzín, i když to nebylo vyloženě nutné, kapalinu do ostřikovačů a vyrazil na dálnici. Asi po kilometru nadskočila uvolněná kapota a tak jsem zapnul varovná světla a zajel do odstavného pruhu. Máme ještě hodinu a půl čas, řekl kolega, podíval jsem se na své hodinky a přikývl. Pak vyskočil a šel uvolněnou kapotu zabouchnout. Zrovna začalo hrozně pršet. Předjela nás pestrobarevná dodávka s reklamou na barvy Dulux a proud špinavé vody zmáčel kolegu. Rozjel jsem se s tím, že dodávku brzo dojedu, ale přede mnou byla jen prázdná silnice. Podívali jsme se na sebe, k nejbližší odbočce je to ještě šest kilometrů. Nechápali jsme, jak mohla tak rychle zmizet. Jeli jsme dalších deset minut a již dávno jsme měli odbočit na Jihlavu. Je to divné řekl kolega. Vždyť to tu znám. Jeli jsme dál pustou krajinou, ale nikde nebylo nic, podle čeho by se dalo zjistit, kde jsme. Zajel jsem ke straně a zapnul varovná světla. V tom nás opět předjela ta samá pestrobarevná dodávka. To snad není ani možné řekl kolega. Zařadil jsem rychlost a vydal se za ní. V tom déšť téměř naráz ustal. Asi po půl kilometru najednou odbočka na Jihlavu. Do Jihlavy je to z exitu 112 jen asi šest kilometrů. Zastavil jsem na parkovišti před firmou. Kolega se podíval na hodinky a jen tiše řekl, že jsme to prošvihli. Podíval jsem se i já a s hrůzou jsem zjistil, že mám na hodinkách třináct hodin patnáct minut. Během patnácti kilometrů jsme ztratili sedmdesát pět minut a na setkání jsme přijeli pozdě. Ani po letech, se mi nepodařilo zjistit, co se vlastně stalo. |