|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Bylo mi třicet let, měl jsem dobře placené místo a užíval si života. V podstatě byl život pro mne jedna velká oslava. Ale to se mělo změnit.
Ten den začal jako každý jiný běžný den. Vstal jsem v půl sedmé, sprcha, malá snídaně a šel jsem na autobus. První co mne překvapilo, že autobus nepřijel. Jezdím touto linkou již pět let a nikdy nevynechal. Bylo to zvláštní, jak mne to vyvedlo z míry. Za pět let jsem nikdy nepřišel pozdě. Bylo půl osmé a dav houstl. Konečně přijel autobus. Podařilo se mi zaujmout místo u okna a netrvalo dlouho a usnul jsem. „Halo pane, konečná vystupovat,“ ozval se řidič a já si všiml, že autobus je úplně prázdný. Vyskočil jsem z autobusu a s hrůzou jsem zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. Se syčením se za mnou zavřely dveře a autobus zmizel v oblacích prachu a kouře. Otočil jsem se za ním. „Tři sta třicet trojkou já přeci vůbec nejezdím,“ napadlo mne, „asi jsem nastoupil do jiného autobusu.“ Díval jsem se na potrhaný a počmáraný jízdní řád a nepodařilo se mi vyčíst vůbec nic. Přede mnou byla jen holá pláň a v dálce do ruda zbarvené kopce. Otočil jsem se a po silnici a zastávce nebylo ani památky. Kolem dokola jen pustina, bez jakýchkoliv známek života. Začal mne svírat podivný strach. Pojednou se ke mně přiblížil šedovlasý stařík. „Dobrý den, pane,“ oslovil jsem ho, „Nevíte, kam jsem se to dostal?“ „Copak ty to nepoznáváš, ty vážně nevíš, kde jsi?“ Zakroutil hlavou a upřeně se na mne díval. „Nevím, opravdu nevím,“ odpověděl jsem, ale ihned jsem začal tušit, že asi vím a dostal jsem opravdový strach. „Tak že je konec a já patřím sem,“ zašeptal jsem spíš jen tak pro sebe. „Ještě není konec,“ odpověděl stařík, „jen jsem ti chtěl ukázat, co by tě mohlo potkat.“
Probudil jsem se. Byl jsem zpocený, hlava mne třeštila a měl jsem sucho v ústech. Podíval jsem se na hodiny a bylo za tři minuty půl sedmé. Stál jsem deset minut ve sprše a přemýšlel o podivném snu. „Vždyť jsem včera skoro nic nepil,“ přemýšlel jsem, ale na nic rozumného jsem nepřišel. Jenže prožitek snu byl tak silný a tak skutečný. Rozhodl jsem se, že vše ve svém životě změním.
A myslel jsem to doslovně. Podal jsem výpověď ve firmě na nebankovní půjčky, protože jsem již dlouho cítil, jak je to vůči lidem neseriozní. Hned druhý den jsem zavolal svou přítelkyni, že s ní odpoledne nutně musím mluvit. Dlouho jsem se otázkám svatby a povinností vyhýbal, ale myslím, že nastal čas to změnit. Byla velice překvapena a asi půl hodiny na mně visela jak klíště a nechtěla mne pustit. Ale myslím, že největší radost jsem udělal rodičům. Kdysi jsem se s otcem pohádal a déle jak dva roky jsem rodiče neviděl. Koupil jsem velkou kytku růží, láhev Tulamorky a zazvonil. Otevřít mi přišla maminka. Omluvil jsem se, dostal výchovný pohlavek a pak už jen plakala, že mne zase vidí. Otec vstal, prohlédl si lahev, pokýval hlavou a řekl: „Vítej doma ty tvrdá palice.“ Pak jsem jim představil Danu. Objímání nemělo konce.
Dnes je to již mnoho let. S Danou jsme se opravdu vzali a máme dvě, skoro dospělé dcery. Já pracuji jako technolog ve dřevařském závodu a moje žena jako recepční v místním penzionu. Již nikdy se mi nic podobného nezdálo, a přesto na ten divný sen často myslím. Nejsem nábožensky založený, ani na takové věci moc nevěřím, ale co kdyby. Jeden nikdy neví.
|
|
|