|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Bylo mi tak jedenáct nebo dvanáct let. Byl podzim a já se vracel z odpoledního cvičení domů trochu později než obvykle. Slunce už dávno zapadlo za obzor a v domcích pod lesem se rozsvěcela první světla. Cesta domů vedla kolem výběžku lesa a na úzký most přes železniční trať vedoucí v hlubokém úvozu. Ocelová konstrukce mostu byla již značně zrezivělá a celkově na mne most působil nepříjemným dojmem. Odbočil jsem k mostu a srdce se mi rozbušilo. Na ocelové římse stálo děvče tak kolem sedmnácti let očividně připravené skočit dolů. Chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem ze sebe vydat jedinou hlásku, stál jsem jak přibitý, nohy a ruce se mi třásly. Konečně se mi podařilo promluvit. „Nedělej to,“ zavolal jsem na ni a strachem mi přeskočil hlas. Děvče se na mne podívalo velkýma smutnýma očima, černé rozpuštěné vlasy jí vlály ve větru a mně se zdálo, že se vůbec smrti nebojí. „Musím,“odpověděla klidně a odevzdaně. Uvolnila ruku svírající zábradlí a zmizela v hlubině pod obloukem mostu.
Ještě nějakou chvíli jsem tam stál a bál se podívat dolů. Konečně jsem se odvážil, ale k mému překvapení dole na kolejích nikdo nebyl. Začal jsem křičet. Muselo to ze mne ven. V tom mne vzala za rameno naše třídní učitelka Vávrová a zeptala se mne, co se mi přihodilo. Vyprávěl jsem jí to sice zmateně, ale zdálo se mi, že to pochopila. Ale ani ona dole na kolejích nikoho neviděla. To již přišli další lidé a vyptávali se co se děje. Doprovodila mne domů a dlouho na chodbě rozmlouvala s mými rodiči. Já jsem neustále trval na svém a teď jsem již klidněji vyprávěl, co jsem viděl. Nakonec mi učitelka vysvětlila, že se někdy stává, že člověk vidí něco, co ve skutečnosti neexistuje. „Možná že to byl jen takový přelud,“ snažila se mě uchlácholit matka. Já jsem byl ale skálopevně přesvědčen, že vše co jsem viděl, bylo skutečné až moc.
Byl zase podzim jen o nějaký ten rok později. Pouštěli jsme s dětmi draka na poli pod lesem. Péťa, to je ten starší, už půjde příští rok do školy a Pavlíkovi budou o vánocích čtyři. Když se sluníčko schovalo za les, šli jsme navštívit babičku a dědu. Cesta tu stále vede přes most, který si dál v klidu reziví, jen na mne již nepůsobí tak nepříjemně. Babička na nás již čekala. V kuchyni voněla káva a na stole stála bábovka.
„Představ si“, začala babička, „včera k večeru tu skočila nějaká dívka z mostu na trať. Zrovna jsem se vracela z nákupu domů. Byl to hrozný pohled. Sousedka říkala, že nikdo neví odkud je.“ „A neměla náhodou bílé květované šaty a červené střevíce s mašlí," zeptal jsem se. Babička se zarazila. „Jak to můžeš vědět, vždyť jsi u toho nebyl.“ Znovu se mi v hlavě vynořila vzpomínka z dětství: „Ale byl babi, jenže je to už dvacet let….“.
|
|
|