Byl podzim roku 1974. Studený podzimní déšť neustával a pramínky studené vody mi stékaly po zádech. Stál jsem mezi stromy v parku a sledoval dům přes ulici. V ruce jsem držel asi metrovou vodovodní trubku s přesvědčením, že toho grázla umlátím k smrti. Nic jiného si totiž nezaslouží. Trvalo dost dlouho, než jsem došel k tomuto rozhodnutí, ale nyní již vím, že je to jediná možnost. Oko za oko, zub za zub.
Vše začalo před několika týdny. Narodila se mi druhá dcera a dostala jméno po mé ženě, Petra. První dceři Kláře, byly minulý měsíc tři roky. Když propustili ženu a dceru z porodnice domů, byl jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem. Petru jsem opravdu moc miloval. Byla to úžasná, krásná, chytrá a milá ženská. Jenže asi pět dní po té co jsem ji přivezl domů, jí začalo být špatně a měla zvýšenou teplotu. Odvezl jsem jí tedy zpět do porodnice. Lékař, budeme mu říkat třeba Bárta, jí prohlédl a řekl, že je vše v pořádku a že je to běžná poporodní reakce. Druhý den večer se ale stav mé ženy zhoršil a horečka byla opravdu dost vysoká. Tentokrát jsem odvezl Petru na pohotovost. Tam mi řekli, že musíme do porodnice, že je to poporodní komplikace. Odjeli jsme tedy znovu do porodnice a tam jsem narazil znovu na MUDr. Bártu. Ten mi řekl, že k nim již nepatříme, protože je to více jak deset dnů a že máme jet do nemocnice. Znovu jsem naložil ženu do auta a odvezl jí do nemocnice na Bulovce. Tam ji zprvu nechtěli přijmout a radili mi, ať jedeme domů a zavoláme si pohotovost. Jenže mezitím žena ztratila vědomí a tak ji museli přijmout a rovnou ji odvezli na oddělení intenzivní péče. Mě poslali domů, že mám ráno zavolat. To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Druhý den ráno zemřela.
Nemohl jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Ten pocit bezmoci je nepředstavitelný. Snažil jsem se zjistit, co se jí stalo, ale zjistit pravdu je téměř nemožné. Po týdnu běhání a vyhrožování jsem se dozvěděl, že zemřela na otravu krve v souvislosti s poporodní komplikací. Nedokážu popsat, co se mi honilo hlavou. Celé noci jsem prochodil, nemohl jsem spát a začal jsem pít. Jenže alkohol bolest zmenšit nedokázal. Narůstalo ve mně přesvědčení, že musím vzít spravedlnost do svých rukou. Procházel jsem po bytě a snad stokrát jsem si představoval, jak to udělám. Podařilo se mi zjistit, kde Bárta bydlel a večer jsem vybaven trubkou a posílen alkoholem vyrazil a čekal, až vyjde ven.
A tak jsem stál v parku proti jeho domu a čekal. Byla mi zima a třásly se mi ruce. Věděl jsem, že má dnes noční a že musí vyjít ven. Konečně se otevřely dveře a poznal jsem ho. Vystoupil jsem ze stínu a sevřel pevněji svůj nástroj pomsty. V tom se otevřely dveře auta postaveného opodál a z nich vystoupila postava a šla přímo ke mně. „Nedělej to, Pepo,“ promluvil na mě a já poznal, že je to kamarád Václav. Vytrhl mi trubku z ruky a zahodil jí. „Nestojí to za to, mysli na holky.“ „Co tu děláš,“ zeptal jsem se. „Tchán mi řekl, že má strach, že něco provedeš a u telefonního seznamu našel lístek s adresou, no a tak jsem si to domyslel.“
Ten večer jsme se s Vendou pořádně opili. Hlava mě bolela ještě dva dny. Bolest v srdci však ustupovala daleko pomaleji. Po několika letech jsem se znovu oženil a dnes jsou již vdané i obě dcery. S odstupem času je mi jasné, že bych tím tenkrát nic nevyřešil a jsem rád, že jsem to neudělal. Jen někdy přemýšlím o tom, jak málo chybělo k tomu, udělat tu nesmyslnou chybu. |