Ivan Davidkov
* * *
Ten, kdo se vydává na cestu,
vůbec nic s sebou neodnáší,
jen v nás, jak ve vyhaslých ohništích,
kroky – uhlíky – jsou bez hlesu.
Však když se vrací znovu k našim snům,
dostává snad klíč od dešťů,
probudit aby mohl celý dům,
ten, kdo se vydává na cestu?
Zašumí nemilosrdný sníh,
po okenních sklech ho kreslit bude
a on, pak jako stín tiše pluje,
tichý, bez cíle – na druhý břeh.
Zmámí nás prostory bezbřehými,
tma a mráz jsou spleteny v nich,
a nad otázkami tajemnými
zašumí nemilosrdný sníh.