Zemřel básník! - poslušen cti své -
zasažen podlou pomluvou,
s olovem v hrudi, s touhou po mstě,
svou hrdou hlavu skloněnou!..
Už jeho duše neunesla
hanbu těch hloupých urážek,
on povstal proti vůli světa,
jako vždy sám… a zabit je!
Zabit je!.. tak k čemu je teď lhaní,
chór, který plytkou chválu pěl,
a trapný nádech omlouvání?
Osud se navždy uzavřel!
Což ne vy sami ve své zlobě
jste hrdý talent tupili
a jen pro potěšení sobě
oheň, jenž doutnal, jitřili?
Nuž, veselte se… muka více
nebylo možné unésti:
uhasl talent jako svíce,
uvadl věnec slavnostní.
Jeho vrah zcela chladnokrevně
zacílil… není naděje:
lhostejné srdce bije klidně
a zbraň se v ruce nechvěje.
Čemu se divit?.. kdesi z dáli,
vyhnanců stovkám podoben,
osudem zavát v naši zem
on na lov úřadu a slávy;
se smíchem, drze přezíral
jazyk a mravy země cizí;
pro naší slávu ohled chybí;
nechápal v krvavé té chvíli
na co svou ruku pozvedal!..
Básník je zabit – pochovaný,
jak onen pěvec, tak prostý a smavý,
též žárlivosti obětí,
jim samým zvláštním citem vyzpívaný,
sražený jako on rukou bez lítosti.
Proč jen od přátelství a něžných dobrodružství
on vstoupil v tento svět, závistivý a dusný
pro srdce svobodné a vášně ohnivé?
Proč jenom ruku dal on pomlouvačům chtivým,
proč uvěřil jen slovům a lichotkám lživým,
on, který tolik věděl o lidech?…
Teď věnec původní – trnovým nahrazen je,
přestože vavřínem ho hustě protkali:
však po trnoví v slavném čele
surové jizvy zůstaly;
poslední jeho dny mu otrávili mnozí
šepotem podlým své výsměšné tuposti,
tak zemřel on – v zbytečném gestu pomsty,
s tajeným zklamáním zrazených radostí.
Kouzelných písní čisté zvuky
už nikdy víc nám neslýchat:
útulek ponurý a hluchý
uzamkl ústa básníka.
A vy, vy nad vším povýšení,
nezdární synové svých otců nezdárných,
lokajskou patou co podpíráte stěny
rodů, hrou štěstěny už dávno prokletých!
Vy, tlupo, žíznící po požehnání trůnu,
Svobody, Génia a Slávy katani!
Vy, kryjící se v stínu od zákonů,
s vírou, že soud i pravda – oněmí!..
Však je, je boží soud,vy rozvratníci doby!
Je hrdý soud, jenž zvítězí;
zlato mu není zapotřebí,
o vašich myšlenkách i činech dobře ví.
Pak k ničemu vám bude vaše zlořečení:
ono vám nepomůže z běd,
a nikdy nesmyjete vší svou černou krví
básníka spravedlivou krev!