Ivan Davidkov
Oheň dohořívá
Mezi dvěma kameny tvůj oheň dohořívá
a kouř hledá tvé ruce –
aby je pohladil.
Ticho.
Jen kořeny spolu rozmlouvají.
Ohromné hliněné kopce
už spí.
Ty scházíš po přesypu s večerem.
Tvé žně už jsou dožnuté.
Tvé brázdy jsou doorané.
Přichází čas – jak semeno je uložit
do půdy,
aby tě svými stíny zakryla
strmá pohoří.
Tvé kroky
se pod kameny napadané do údolí
schovají.
Není je slyšet a není po nich stopy.
Jen v nebi z větví
mlčky dohořívají
černá souhvězdí
podzimních hnízd.
K tobě, jak zrnka písku donesená větrem,
přicházejí se rozloučit
světélka vzdálené vesnice.
Já cítím,
jak mlha podzimních kopců
klesá do mého srdce…
O jeden oheň méně
bude na světě,
o jednu píseň deště,
posbíranou v tvých dlaních.
Neodcházej ještě!
Spící jaro
se probouzí v hnízdech
a ozvěna tě hledá
s večernicí v ruce.
Neodcházej ještě!…