Ivan Davidkov
Cypřiše
Slyšel jsem, jak večer hovoří k cypřišům
před vchodem do hotelu:
“Pořád ještě nespíte?
Poslušné stromky a děti
chodí spát brzo, aby vyrostly…”
Pomyslel jsem si, že cypřiše
to nebaví poslouchat
a kráčely dál po dunách,
zahleděny do moře.
A svlékaly – stojíce na špičkách –
šumění svých listů
a předkláněly se, aby ho mohly
odložit na písek.
Ty ses také svlékala,
svůj klid jsi odložila
na okně.
Noc brala tvé stříbřité šaty
a navlékala je na opěradlo židle.
Moře klouzalo po vlnách
proti sklu,
obrovská oblaka – zářící pěna.
Moře obrysovalo odleskem hvězd
tvé mlčenlivé přibližování se ke mně.
Nastával čas počítání hvězd.
Moje ruce se pozvedly –
aby tě sundaly s nebe.
|