P.K. Javorov
Dny v noci
Jeden za druhým přicházejí bledé
mnou dosud neprožité dny,
s nánosem prachu, hrůzou oněmělé,
pod chladným břemenem svým pochodují
k mému prahu a mizí v dnešním dnu.
Tíhu odhazují
a mizí, jako přízraky v zlém snu.
Jeden za druhým přicházejí bledé
mnou dosud neprožité dny,
odhodí vzácné mrtvoly přede mnou
a mizí; je to moje láska
s hrudí, ranami zkropenou; a je to
moje víra s hlavou sklopenou;
je tu i má věčně světlá naděje
osleplá již! – a tolik toužení,
které si uchovalo v náhlé smrti
úsměv na své tváři! Jak bludné sny
jdou, odhodí své mrtvoly a mizí
mnou dosud neprožité dny…
A ona jen nade mnou krutě bdící
studená neprůhledná noc
zůstává nezměněna. Chlad krvavý
vane jí z pod křídel, peklo bezedn é
z pohledu jí čiší ven. Dravá, zlá
jen ona zůstává
a živý oheň z jejích drápů plá.
A ona jen nade mnou krutě bdící
studená neprůhledná noc
zůstává nezměněna. To ona teď
životem těch vzácných mrtvol žije…
A hle, jak vítězně šeptá cosi
a jej í šepot v žilách mrazí krev
a v led ji mění; a hle, jak krutě rve
mou hruď a srdce krvavé bere
do rukou a prohlíží; hle, svým drápem
po něm čmárá… Podtrhává svou moc
svým smíchem zlověstným! Navěky stejná
studená neprůhledná noc… |