Ivan Davidkov

 

                Píseň deště

 

Najdu si pro tebe jméno jak pro ženu,

budu tě očekávat, že se objevíš od moře,

tam, kde věčné očekávání přetvořené v pěnu

                                                nad zátočinami září,

kde lodě a koráby vykládají pomalé hlasy a tmu.

 

Opustila jsi navždy svůj světlý dům nebeský,

náhle jata láskou, zapomínáš své děti – hvězdy, -

po celou noc se sama po ulicích touláš

a pod balkony se zastavuješ mlčky.

 

Budu poslouchat tvé kroky, píseň deště,

dívat se na tvé divé piruety.

Rozevlátá, tvá sukně z perel bude svítit

a budou jí tleskat všechna rozhoupaná okna

                                                        v celém městě.

 

Ty, jediná přítelkyně těhle jižních břehů,

zamáváš mi rukou zalitou stříbrem,

až zítra letadlo rozvíří listy osamělých palem

a ty se vypnou, jako koňská hříva v divém běhu?

 

Jen sotva.

Horizont – jak prázdná sklenka v baru na letišti –

                                                 přede mnou jasný stojí.

Bude to den bez zázraku. Bude neděle.

Jen oblaka budou jak pomačkané postele,

v kterých jinému jsi štědře věnovala něžnost svoji.