Poté přešla ke katedře a začala se nás ptát, kterou zemi a kontinent bychom, až budeme dospělí, chtěli navštívit. Jako první byl na ráně Jarda. Odpověď zněla: nikam, někam vyrazím, tam přijdu k úrazu, to je lepší sedět doma na p----i, promiňte na zadku, tady se mi nic nemůže stát, je to hodně bezpečné. Možná maximálně cestou do školy uklouznu a zlomím si haksnu. Na úraz máme doma lékárničku, v ní obvazy, nový kysličník, nedávno ho táta kupoval, několik acylpyrinů a to stačí. A to bys nechtěl navštívit alespoň jeden kontinent, třeba Afriku? Ne, tam je hic. Mně horko nesvědčí. Když se v létě koupáme s kluky v rybníce, tak střídám stín a slunce. Máma mi dává dvoulitrovou limonádu a někdy sušenky. Táta řekne, že se jde ochladit do hospody. Já za ním dorazím, on mi vždycky koupí limonádu, někdy tatranku. Jednou mi dal utopence, sám měl na talíři tři, ale ten mi moc nechutnal. Máma dělá lepší. A jiný kontinent nebo stát bys nechtěl zkusit? Ne, a proč se ptáte jenom mě, zkuste nějakou spolužačku, třeba tady Marušku ze druhé lavice. Vypravěččin hlas a pohled sklouzl k Marušce. A ty, žákyně? Co bys chtěla navštívit? Všechny kontinenty a všechny státy, zněla odpověď. Hlavně když nebudu muset chodit do školy. Ale, to musíš, tady se učíš číst, psát, počítat atd. To umím, jazyky se naučím na cestách a do školy pošlu pohled. Možná i něco přikreslím. Žáci, na závěr mám pro vás dotazníček, který obsahuje pár otázek. Tyto obsahují podobné myšlenky jako u vašich spolužáků. Hned si je shrneme. Vy jste mi povedená třída. Chtěli byste cestovat, cestovat, cestovat, ale učit se, učit se, učit se – to ne!
Dozvěděli jsme se, že Šunka se tento den do vyučování nevrátí. Po škole jsem šel hned domů, s taškou mrskl do kouta a usedl v kuchyni ke stolu. Pohled vyčaroval kroužkové pohyby, věci začaly poletovat a já je zklidňoval a dával na původní místo. Poté jsem změnil taktiku, vyzdvižení realizovalo soukromý výlet. A začal proces, proces pokládání na jiná místa. Zachtělo se mi uskutečnit Stěhování národů, nikoli ve smyslu obrovských útěků, nýbrž zdvořilými návštěvami u sousedů nebo kdekoli jinde. Otevřel jsem kredenc a již příbory, lžičky, sklenice malé i velké, hrnečky, talíře, palička na maso, prkénka, poklice, talířky, misky malé i větší, hrnce, obracečky, struhadla, naběračky, pánvičky, pánve, džbánky, nože spolu s ocílkou samy vyskočily ze svého domova, nože se kývaly v rytmu řezání, kývaly na mě a se smíchem napodobovaly šmik, šmik, napadlo mě, že bych mohl pro ně uspořádat hostinu v podzemí, a tato myšlenka mě chytla a nepustila. Otevřel jsem lednici, a, ouha, bylo před nákupem, byla Kukancová, to znamená, že ji otevřete, uděláte kuk a ono tam nic není. Byl jsem na tom hůř než spolužák Pepa. Oni jeden čas na tom byli moc špatně. Když sehnali nějaké peníze, koupili od známého řezníka výhodně bůček, řezník měl sociální cítění, takového jsem nikdy neviděl, přichystal jim deset kilo, pekař, co měl podobné cítění, jim daroval chleby, komentoval vše slovy, že si lidé mají pomáhat…Pepa si mně párkrát postěžoval, že otevře lednici, odtamtud kouká bůček, otevře mrazák, šklebí se bůček, táta s mámou říkají, aby byli rádi za chleba a bůčíček. Potom sehnal fotr práci a Pepa začal básnit o másle, limonádách, že již přestali pít vodu z kohoutku. Jeho gurmánství dostalo křídla, zmínil se o několika druzích sýrů, salámů, jogurtů. Mlaskal při sladkostech a rybách, musel jsem ho krotit, zachutnala mu uzená makrela. Mezi řečí sděloval, že máma udělala k obědu svíčkovou, další víkend plánují vepřoknedlozelo. Ale pořád mají v mrazáku kousek bůčku, obměňují jej, rodiče říkají, že si musíme připomínat bůčkovou epochu.
Kukancová lednice a já - co s tím? Matka měla přijít s nákupem odpoledne, moje touha ale směřovala k bodu splnit svým miláčkům sen v nejbližších vteřinách. Šel jsem za Pepou a zeptal se ho, jestli by mohl tajně půjčit máslo a bochník chleba. Samozřejmě, na co to potřebuješ, vole? Na žrádlo, vole, zněla odpověď. Pepa se již nevyptával, jídlo zmizelo v igelitce a nasměrovalo mě domů. Usedl jsem ke stolu. Na něm se objevil slabikář. Po jeho otevření jsem mumlal pro sebe jednotlivá písmena, posléze celou abecedu v daném pořadí. Mnohem více mě bavilo vytváření skupin či shluků písmen pronášených odzadu.
A náhle pronikl do kuchyně vánek, zatočil se, lehounce dýchl, zakroužil nad jídlem, věcmi a najednou nás přenesl do podzemí. Zde stál stůl s jednou velkou židlí. Ostatní, mnohem menší, takové prťavé, se nalézaly všude kolem. Na všechny pršela zář záhadného stropního svítidla. Oslovil jsem všechny věci improvizovaným, a zároveň promyšleným projevem, který vyjadřuje snahu vyjít vstříc, dát jim najíst, zkrátka se o ně postarat. Všechny vyskočily, zajásaly a vyskočily na židličky. Štěstí zatleskalo, když spatřilo, jak krájím a mažu chléb, pouze palička, pánvička a džbánek se chtěly obsloužit samy. Do ticha znělo mlaskání, svět se na okamžik zastavil u mých kamarádíčků, aby se uklonil, tiše pokýval hlavou a tiše se vzdálil. Chvilka slasti vrcholila, vycházely si vzájemně vstříc a, co jsem s úžasem zaznamenal, jevila se mezi nimi vzácná shoda a tolerance. Má spokojenost dosahovala takového stupně, že se mi zavřely pomalu oči a já se propadl do snu.
|