Chodil jsem s notýskem, hrdě nadepsaným Redaktor. Sem patřily zprávy typu Jarda byl spatřen, jak nese tašku Daně, Jirka se vyboural na kole, když čuměl na Alenu, Pepa s Lukášem se porvali před školou, kdo je vítězem? Jarda po uveřejnění nevěděl, jak se má zachovat, prozradil, že jsem mu na jedné straně pomohl, že mu info dává lesk džentlmena, kterým on vždy byl, je a bude, na straně druhé jsem pozoroval v jeho očích plamínky vzteku blízké facce. Po uveřejnění další zprávy všichni zpozorněli. Stálo zde, že jistý mladý muž byl spatřen, jak oddaným pohledem sleduje prodavačku, občas jí pomůže, asi je také džentlmen. Zpráva vzbudila rozruch, a já mlčel jako hrob. Všem záhada vrtala hlavou, potom dívky vyslaly ze svého středu Milenu, která tlumočila přání. Opět jsem mlčel. Když mě ale jednou viděli v obchodě, jak pomáhám zpocený, rudý, se zářícíma očima prodavačce, vše domysleli, a mně to bylo jedno, zapíral jsem klidně dál a nechal je v jejich poznání. Další zpráva se stala zprávou dokonce rozhlasovou stokrát omílanou všude, při jakékoli příležitosti, o prvenství naší školy v okresním přeboru v lehké atletice.
Abych se také zmínil o další vášni, procházkách. Miloval jsem delší i kratší, na delší mě nohy zavedly do lesa, někdy jsem je spojil s hledáním hub, pro mě byl králem křemenáč, také jsem byl rád, když odněkud vykoukla muchomůrka, která se červenobíle a záhadně usmívala. Někdy jsem se toulal jen tak, přitom občas sedl nebo se opřel o šumící strom, jenž mi daroval závan šumícího klidu,…, v krátkých procházkách jsem volil trasy různými směry. Jedna z nich se pyšnila zastávkou u tůňky, u které jsem rád a dlouho seděl a snil.
Snil! To je slovo, které jsem miloval, obdivoval, opakoval jako kolovrátek, časoval, ale myslel na čas jiný, nekonečný, ve kterém se budeme ztrácet, budeme my dva, já a mé snění, plout nade vším a všemi, jemně se jich dotýkat, a přece být neviděn, být nenápadný, nahromadit nádherné sny a poté je rozhazovat nade všemi a nade vším,…, nebo vytvořit obrovský sen, který bude zachráncem každého v nejhorší situaci, aby ho dostal blíže ke slunci, hvězdám. Takto se přede mnou pohybovaly obrazy lidí z vesnice, obrazy knížek, časopisů, televize, lidí, o nichž jsem slyšel vyprávět, věděl jsem, kdo potřebuje zasunout sen do svého života víc, a nakonec jsem zjistil, že všichni. Zvláště jsem pozoroval lidi zlé a uzavřené. Úvaha o nich šla tím směrem, že se uzavřeli před sebou, ale i světem, u nich musí být hranice prolomena, představoval jsem si způsoby, jeden z nich spočíval v tom přijít a říci, aby si šli popovídat se psem, kočkou, kosem na zahrádce, talířem s polévkou, vonící kávou, šálkem čaje, botami se zápachem i bez něho,…, na straně druhé jsem se bál reakce, asi to je těžké odemykat srdce.
Podivíni. Tak by se dala nazvat výše uvedená skupina, do které jsem možná nebo určitě patřil, aspoň zčásti, jak jsem byl přesvědčen, protože tento bod potvrzovala uzavřenost, ale nebyl jsem zlý. Měl jsem svá tajemství, jež jsem chránil, chápal je, obhajoval, některá sdělil nejbližším, některá nesdělím nikdy. Ve škole, doma nebo venku jsem byl někdy otevřený, přesvědčilo se o tom okolí, rodina, kamarádi,…také nástěnka by mohla vyprávět, jak jsem s ní, někdy potichu, jindy nahlas povídal při výběru materiálů, jako první čtenář jsem zároveň kritizoval sám sebe, dával vše občas najevo hlasitým odporem. Jednou přišla paní učitelka ve chvíli, kdy jsem dokončoval poslední příspěvek, s dotazem, s kým si povídám. Přiznal jsem sebe, že si vytvářím zpětnou vazbu. Pokývla, zavrtěla hlavou a od té doby mě nechala na pokoji.
Snažil jsem se pochopit souseda, jenž vyšel na zahradu, otočil se několikrát na místě, vykřikl něco nesrozumitelného, prý do světa, ke stromům, rostlinám, ptákům, a opět kráčel dovnitř. Nebo další ze sousedek, které říkali Krasavice, byla stará, vysoké, hubené postavy, na hlavě šátek nebo nádražáckou čepici s odznakem po manželovi, kterého nikdy neměla, vykřikovala, že je pod silnou přísahou, ta vždy něco mumlala, to byla, jak s pýchou sdělovala, čísla vlaků, na kterých jezdil manžel strojvůdce. Několikrát denně jsme slyšeli jejich řady, ty se opakovaly, proměňovaly podle počasí a nálad manžela, zněly do noci protknuté pláčem, smíchem, byl jsem z nich celý zpitomělý, sousedka nasadila jednoho večera, jak vykřikla do celého světa, jednotkovou soustavu, přidala hlasy zvířat a ptáků, vylezla na strom, prohlásila se za dirigenta, začala odříkávat jedna a nula a my jsme byli roztrhaní na ještě menší kousky. Poté vykřikla Zavíráme! Odjezd! a odešla domů.
|
