Úplně jsem se do sebe zhroutil. Chtělo se mi brečet, a neměl jsem slzy, chtělo se mi utíkat, a neměl jsem sílu, chtělo se mi křičet, a hlasivky mě opustily, odletěly někam do dáli a možná někde tam v Havaně křičí do světa, že my dva spolu žít nebudeme. Zvěstují dalším městům zprávu, jim je to asi líto, ale nejvíc mému srdci. Jak jsem tam stál, sevřely se mi bolestí rty a řekl jsem potichu, to nějak překonám, půjdu dál, ale bolest stála tady, neopouštěla mě, loudal jsem se domů, vše se vzdalovalo… Doma jsem vlezl do postele, nikdo zde naštěstí nebyl, zůstali jsme s oblečením spolu a s botami také. Jak jsem tak ležel, přicházel v podivných vlnách spánek, jedna kolébala, druhá mnou mrštila o stěnu, hned jsem byl vzhůru a opět narazil do rozhovoru s Ní. Nakonec zvítězily docela malé vlnky, probořil jsem se do snu a ocitl se v místech jako domov, škola, ulice, s tím rozdílem, že zde byly všude zářivé barvy, vlajky, více jásajících lidí, kteří s úsměvem na rtech někam šli nebo odněkud přicházeli, někteří se u mě zastavovali, dali do řeči, ptali na školu, zdraví rodičů, mé, já jsem odpovídal, že mi zdraví slouží, až na pár rým a angín je to dobré, rodiče jsou také zdrávi, všichni chodíme na pravidelné lékařské prohlídky, očkování a jsme kdykoli připraveni pomoci ostatním lidem, státu, světu.
Mluvil jsem o škole, paní učitelce, spolužácích, jeden občan se zeptal, jestli bych dovedl bránit vlast i přes svůj věk, vykřikl jsem ano! Na tanku, s pistolí, samopalem, přede mnou zbývá pár kilometrů do cíle, za mnou jásá celé obrovské osvobozené území, padly hradby vykřičníků, všude se smějí sluníčka, kolem pochodují květiny, objímají se navzájem,…, vtom jsem se probudil. Nade mnou stála matka, kladla starostlivě ruku na čelo a říkala, že jsem křičel ze spaní, šermoval rukama, změřím ti teplotu. Měla vyděšené oči, asi jsem vypadal hrozně, ale, co chcete, když vás odmítne vaše Všechno. Slyšel jsem, že se kvůli tomu oběsil dospělý z vedlejší vesnice, ale já půjdu dál, jsem bojovník.
Vstal jsem, vypil čaj, věci v kuchyni se na mě smály, vše určitě slyšely, a neumí mluvit, určitě by také pronesly pár povzbudivých slůvek. Děkuji, milé věci. A pohladil jsem je pohledem, některé zamávaly, jiné nabídly ruku k solidárnímu stisknutí, další tvář k pohlazení, nejsem sám, tohle jsem nečekal! Vstal jsem, vzal všechny do náruče a tancoval s nimi kolem stolu. V náruči se jich hromadilo stále víc, přidaly se věci z mého pokoje, dvora, zahrady, sklepa, dokonce několik myšek projevilo solidaritu. Skákaly po hlavě, šestým smyslem jsem uhadoval místo, jedna předváděla pyšně kotrmelce,…, a to už mi začalo být lépe na duši. Vstal jsem a šel se projít po vesnici. Potkával jsem spolužačky, má vysněná mezi nimi nebyla, ze spolužáků tři včetně nepřítele. Už jsem se na něj nezlobil, z jeho pohledu vyprchala nenávist a to bylo pro tuto chvíli fajn.
Když jsem míjel obchod se smíšeným zbožím, zavolala na mě prodavačka, abych si šel něco vybrat. Občas jsem jí pomohl se zbožím, sladkou prémií se staly kyselé bonbóny. Při předávání najednou vytřeštila oči, zamrkala, prohlédla si mě ještě jednou a spráskla ruce. Asi nebyla má vizáž z nejlepších, v obchodu v tu chvíli nikdo nebyl, a tak uvařila čaj. Dvě lžičky cukru dokonaly ráj a já došel do osobní cílové pásky dne s poznáním, že na světě není zas' tak špatně. Ale kdoví.
Z obchodu vedla cesta rovnou domů, chtěl jsem být sám jen se svou samotou, zmatkem a zmatky, zmítaly mnou pocity slabosti, a opět zahrála struna bojovníka píseň se dvěma slovy v textu: jdi dál. Do slok se mísila touha uvidět ji, ale nakonec jsem pokračoval.
Pořád ve mně přetrvávaly pochyby, bolest, není jednoduché vzdát se citů, je to těžké pro dospělého, natož pro kluky, jak říká jeden příbuzný. Ona sídlila v mém srdci stále, až rozhodla příhoda. Bylo to takhle. Na návštěvu jezdili k její rodině příbuzní z vedlejší vesnice. Přivezli s sebou neznámého kluka. Náhodou jsem šel okolo. Teď s jistotou vím, že vše nebylo náhodou, někdo chtěl, abych se probral, nastražil past, oko, mé já se chytilo při pohledu na ni, jak se loučí s tím panákem, dívá se na něj, hladí plaše po ruce, on dotyk opětuje, to něco mezi dotyky ve mně vyvolalo málem záchvat šílenství… Chtěl jsem přiskočit, dát mu pěstí, jí říci něco ostrého, mezitím však tělo, mysl, vše spadlo do příkopu otupělosti. A z otupělosti smíšené s aktivitou se vytvořila myšlenka, že mi může být ukradená. Doma mě nakopl další čaj a po delší době to byl kop příjemný.
Následující den proběhl v aktivitě všeho možného. Chtěl jsem změnit svět pouze pro sebe, v rámci svých myšlenek, aktivit, citů, plánů. Vytýčil jsem ne nemožný úkol, že navštívím jednou vysněná města, Havanu, Moskvu a další a budu se obdivovat jejich kráse, lidem na ulicích, kteří postávají všudemožně, leží podélně i příčně, pospíchají za prací, láskou, zábavou, smeknu před cudnými památkami a budu se plazit před nízkými domy se stoletými obyvateli a jejich osudem při zemi. Sklouznu po zadku k podchodům vymalovaným jako venkovská světnička, zmalovaným do podoby duhových pstruhů od nás z potoka a pocákaným všemi barvami od A do Z. Zatancuji na náměstích a na jeden zátah rozdám lidem flašky s láskou. Než spočinu v hotelu Pod Druhým mostem, vypiji z kašen moudrost.
Jen tak na okraj. V následujícím školním roce jsem se zařadil mezi starší žáky, tedy úkoly, práce a asi vše bylo složitější.
|