A najednou jsem zavřel oči, znovu otevřel a podíval se na ni. Film pomalu končil, ona se neohlédla, a já jsem ucítil mazlavé vlhko v rozkroku. Unaveně jsem se zvedl a vyšli s kamarádem z kina. Ještěže nosím bundu delší velikosti. Poté nás zlákal plán procházky, při kterém si má duše připadala nicotně jako žáček první den ve škole, smeták s tunami prachu v útrobách, jezdec ve zlatém kočáru bez kol, výtah stojící v předposledním patře, a zároveň hrdina, protože jsem oslovil krásnou dívku. Je to na můj čin hodně nebo málo?
Po návratu do vesnice začaly méně všední dny. Chtěl jsem jen tak oslovit další dívku, ale něco mě blokovalo. Za této situace mi přispěchala spása v podobě procházek po okolí. Dal jsem nohám volný průchod a ony zamířily do lesa k ostružinám, borůvkám, malinám, k potůčku, kde jsem si zahrál na rybáře, vytahoval jeden zlatý prsten za druhým a navlékal jej milované dívce na prst. Pokud budu někdy nějakou dívku mít, poznamenal jsem tiše. Zvláštní vztah jsem zaujal k cestě do štěrkového lomu. Tělo zde rádo napodobilo zmiji a vyhřívalo se na sluníčku. V té době jsem četl vše, co přišlo pod ruku, mluvil s rodiči o ničem, s kamarády o ničem, kamarádkami a spolužačkami jakoby o ničem, žádné jsem však nezopakoval vyznání z kina.
Byl to bludný kruh. Školní rok se blížil ke konci, a já stál na dalších křižovatkách dospívání, připadal si osamělý a zároveň očekával něco hezkého, všedního i originálního. Co kdyby se ve snech objevila starší dívka nebo dokonce žena? Zpočátku jsem byl tou myšlenkou zaskočen, a potom se stala zajímavou, originální, povzbuzující. Neustále jsem si s ní hrál, přehrával varianty, ve kterých se objevovaly dívky do dvaceti, starší, dokonce jsem užasl, když se ve snech zjevily bludičky ženy – matky, jedna představa dokonce způsobila horečku, když se v jednom snu zjevila paní učitelka, její kamarádka, také učitelka, musel jsem se dívat někam do středobodu, protože mi na chodbě řekla, ať se dívám tak jako předtím. Pohledem vyslovila něco jiného.
Tak jsem si vytvořil malé kino nebo přehrávací studio, jak jsem je nazval, a ono mě často doprovázelo, rozšiřovalo o další dívky nebo naopak zúžilo, když některá odešla, a začal chápat, že život je založen na setkáních a rozchodech, jak kdosi pravil, takové krásné připlutí a méně krásné odplutí do neznáma, na pustý ostrov, do prázdných měst, vesnic, ulic, domů, bytů, na zašedlé plochy náměstí, a najednou se zjevil svět a v něm v tisících úlomků opuštěná místa lesních samot, prázdné oči starých lidí, malých, menších a nejmenších dětí. Ze tmy se vynořily obrovské, nepravidelně se rozsvěcující oči a já se tiše zeptal: je to život, láska, samota, touha,…? A já se zatím ploužím po povrchu, dovnitř nejdu, protože mám strach. A tak sebe děsím, povzbuzuji a zároveň utěšuji.
Zábava to asi byla tragikomická, bylo přáním dotáhnout ji do konce, aby přešla vyhoupnutím do krásného prožitku, utěšování ať zmizí někam pryč, nastoupí vznešený čin,…, a zrovna v té době k nám na vesnici začala jezdit rodina k příbuzným na víkend. Měli tři dcery. Když jsem je spatřil, nezmohl jsem se na slovo. Byly si tak podobné, a přece tak odlišné. Nejstarší bylo dvacet tři let a líbila se mi nejvíce. Tmavé vlasy doplňovaly hluboké oči a hned jsem si představoval, jak to bude při polibku…, bude je mít otevřené nebo zavřené? A zrovna tak mé sny rozkvetly s její postavou, kterou jsem si představoval v různých pozicích, jak vychází vstříc všemožným způsobem, vymýšlel jsem různé záminky k tomu, abych ji viděl. Když se vše zdařilo, očekávaný okamžik se rozprskl v ohňostroji částeček, každá měla své pole rozkoší, oči, prsa, střed vesmíru, pak vše dohromady, pak znovu a znovu.
Vynalézal jsem důvody, kvůli kterým, jak to na vesnici bývá, bych šel do obchodu a ji přitom spatřit. Jednou máslo, jindy vajíčka. A Katku ne a ne zahlédnout. Její sestry na mě hleděly se sympatiemi, zvláště nejmladší, která občas prohodila slůvko. Byla tolik podobná sestře, zvláště oči žhnuly a dívaly se podobně. A přece jinak. Až jednou. Procházel jsem okolo jejich chalupy rozechvělý. Vtom se náhle v okně objevila Katčina tvář, připadalo mi, že se na mě usmála, ten okamžik byl nekonečný jako ruská step. Blesk náhle proťal oblohu, spustil se prudký liják, já jsem v padajících vodách stál, mávnutím kouzelného proutku se mokré věci proměnily v suché, usušilo je mé napětí, rozechvění, za oknem se zjevily její žhnoucí oči, jež byly pod stejným napětím a dívaly se k vyprahlému místu s potoky tekoucích vod. Zahřmělo. Úder hromu se ke mně nesl, obklopoval postavu, na chvíli se mi tím úderem zavřely oči. Když jsem je otevřel, stála vedle milovaná bytost, objímala mě, líbala, já oplácel polibky, kapky se nám obloukem vyhýbaly,…, ona darovala nejšťastnější bytosti poslední polibek… A já tam najednou stál sám, praménky rvaly tělo nakost, a zároveň hladily, vzrušeným hlasem šeptaly verše o lásce, vodě a zase lásce. Já jsem ty verše vzal do úst, některé strčil do uší, jiné do žaludku, vyplnil vnitřek bot pro zahřátí, bylo to jako hrnek horkého čaje, omotal zápěstí, stvořil čelenku a některé vpletl do vlasů. Najednou sjel z oblohy blesk, rozťal mě vejpůl, to samé provedl s verši, které po sobě natahovaly jednotlivá slova, ta se nejvíce bránila odplavení těch o polibku.
|
