Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.12.
2.svátek vánoční
Štěpán
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 2. díl vesnického románu z kolekce 2. díl románu - pokr.
Autor: František Vyrut (Stálý) - publikováno 2.3. (08:28:53)
další>
S koncem školního roku se blížilo napětí, co bude dál. Byli jsme plni očekávání věcí příštích, po prázdninách jsem měl nastoupit na střední školu a bydlet na internátu. Cítil jsem chvílemi ochrnutí mysli, měl obavy, a zároveň se těšil na neznámé. Prázdniny byly za rohem, pár dnů, které je dělily, jsem vyplňoval hovory o všem a ničem, nic jsem neplánoval, aktivity se scvrkly na snění o spolužačkách, kamarádkách, Ireně, škole, internátu,…, chodil jsem rád pro zážitky do lesa. Zde nacházela touha k toulání smysl, neustále jsem objevoval nová a nová místa, ve kterých jsem se cítil dobře. K nim patřila pětice smrků, jedna borovice, dva pařezy a balvan v opuštěném lomu. Tyto přátele jsem navštěvoval, někdy se poštěstilo popovídat se všemi. Po několika dnech jsem sdělování roztřídil. Stromům patřily radosti, pařezům a balvanu smutek. Volba se mi zalíbila tak, že jsem přebíhal od jednoho stromu ke druhému, občas sděloval radosti vzestupně nebo sestupně. To druhé méně. Na konci se mé já položilo do trávy a po ničem netoužilo. Též vrchovatou měrou touhy a otevřenosti jsem přicházel, ale na opačném pólu, k pařezům a balvanu. Několikrát jsem se umazal od pryskyřice, kterou jsem začal žvýkat, protože se mezi námi kluky tradovalo, že žvýkání podporuje bílé zuby. Největší smutek jsem vyhradil balvanu. Oblíbených míst k sezení nabízel několik. Na nich jsem se proměňoval v námořníka na přídi, zádi, v podpalubí. Jednou dostihl unavený organismus spánek a já krátce po probuzení zaznamenal přítomnost živého tvora. Rozhlédl jsem se a spatřil zmiji. Příroda a v ní dva vyhřívající se tvorové, pomyslel jsem. Ona se na mě zadívala, usmála se a během chvilky odplazila pryč. Stěna lomu se stala uplývajícím časem, oči vytřeštěně zíraly na drolící se kaménky, někdy se nedělo nic, až náhle,…, ze stěny se oddělil zlomek času, aby letěl prázdným prostorem a skončil u mých nohou. Objevoval jsem v něm hodiny a hodinky všech druhů, tikot zesílený, zeslabený se mísil s tikotem mého srdce. Občas jsem kamínek-hodinky přiložil k zápěstí a naslouchal kouzlu, jež sláblo, až opět nastalo ticho,…, a já se od času minulého dostával k budoucímu. Tehdy jsem podřepl, někdy zběsile rychle, na kámen, často předtím byly tyto pohyby trénovány, propracovány, doplňovány tak, abych šum, pro mě tón, zachytil a usedl na nejvznešenější místo označené bílým papírkem.
Inspirací se staly televizní pohádky a ilustrace. Když byli všichni pryč, chodil jsem po kuchyni s vařečkou, jablkem, kloboukem po dědečkovi kolem stolu, chvílemi ve směru hodinových ručiček, poté opačně, pohyby jsem piloval do dokonalosti televizních vzorů, poté pospíchal realizovat do lomu. Papírek skromně čekal, po usednutí jsem vyhledal ve druhé části lomu příď a začala má plavba. Někdy spustila příď koncert šuměním korun, vše znělo mořem, přicházejícím dobrodružstvím nebo klidem, jenž přecházel v krásu. Nechával jsem všechny blízké, k nimž patřili matka, Jan, Irena, prodavačka, někteří spolužáci s paní učitelkou, pár členů Janovy rodiny, nastoupit, připraveným klackem odstrčil koráb a vypluli jsme. Pomocí atlasu jsem plánoval výlety, čekaly nás klidné vody i bouře. Rád jsem plul sám. Mávnutím klacku jsme míjeli světadíly, ostrovy, ostrůvky, řevem a pokřikem se připomínali místní obyvatelé, někteří jižjiž chystali kanibalské náčiní, zapalovali ohně, ale naše loď zrychlila, ukázala záď, já fakáče a pokračovali jsme dále.
Jak jsem tak v jednom krásném odpoledni seděl uzavřený v korábu lomu, zabloudil zrak k obloze. A já sestrojil vzdušný koráb. Nejdříve byl vypuštěn k průzkumnému letu sám, následující den věnován přípravě k usednutí do kabiny. Zkoušel jsem ze startovací čáry rozběh různou rychlostí, vždy mě včas zabrzdil okraj s mělkou prohlubní. Jednou převýšila touha po poznání trénink tak, že jsem vletěl plnou rychlostí do prohlubně. Probudil jsem se za půl hodiny. Doma jsem nic neřekl, hlava ale bolela pořád, a tak mě matka vzala k lékaři. Zjistil slabý otřes mozku. Vymluvil jsem se na pád z kola. To mělo obrovskou výhodu, protože jsem zůstal pár dnů doma a mohl spřádat další plány. Do starého sešitu jsem kreslil podoby obou korábů, směr plavby, postavy jsem rozlišoval barvami, pro sebe jsem zvolil modrou.
Poté, co mě opět přivítala se smíšenými pocity škola, mě jásavě přivítal lom. Obešel jsem vnitřní a vnější okraje, každý skrýval otázku kde jsi byl tak dlouho? Při té příležitosti jsem navštívil stromy a pařezy s balvanem. Nedělal jsem mezi nimi žádný rozdíl, stromečkové si toho společně s pařízky vážili, natahovali ruce, z lesní půdy se ozýval dupot blížících se kořenů a já byl tak šťasten!


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
zpátky   
2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 18 19 20 21 23 24 25 26 27 28 29 30 (31) 32 33 34 35 36 37 39 39 40 41 42 43 44 45
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter