Asi nebude fráze, když řeknu, že na vesnici se vše točí kolem hostince. Vesnické hospody mají své kouzlo v koncertujících židličkách, stolech, koncert doplňuje zpěv otřískaných půllitrů v duetech s keramickými tácky, které si rády loknou stékajícího moku. Vždy mě fascinovaly syrečky deroucí se zpod průhledného poklopu. Symbolem sladkostí se staly tatranky, které jsem vychutnával různou rychlostí, mírou chuti, k čaji, limonádě, později kávě nebo jen tak. A co teprve utopence!
Stojím uprostřed svých vzpomínek, v naší hospodě, na hranici výčepu a tanečního sálu. Rozhlížím se pečlivě i ledabyle, na všechny strany, a najednou pouze jedním směrem. Plocha vedle stolů se stává náměstím, na kterém se chystají rozehrát své tóny rozhovorů řemeslníci, zemědělci, mládež, rada důchodců, lidé s partnerem i bez něj, lidé jdou do dalších a dalších bojů za zušlechtění chalup, zahrad, v diplomatických oblecích montérek, tepláků, s majáky čepic, které připomínají napůl Marťany, napůl nápady světových módních návrhářů po desátém pivu, rozkládají prostor na kanceláře stolů, konference vestoje, obojí se přelévá, vítězí stoly, v nastalém hluku se ozývají písničky sklenic, štamprlí, hovory vysílají vlny nálad,…, a najednou jsem ji zaregistroval. Hostinská ji opět krásně přehlédla. Pavučina. Vždy na mě mrkla, já na ni, stala se rozevřenou knihou, pavouk – čtenář jsem byl já, běhal jsem po jejím povrchu, lovil myšlenky much, proháněl se po vláknech jako Quasimodo, až mě kolikrát vyrušil někdo se slovy: hej, jsi na řadě. Buď tam prosím šeptám,…, a odcházím s nápoji, tatrankou, nenápadně se podívám na Ni do kouta, buď tam prosím, šeptám znovu, otevřu dveře a vnitřní plocha zážitků se začíná třít o plochu vnější.
V té době se mi poštěstilo je na jedné oslavě ochutnat. Mí utopenci! Pokud se od té doby naskytla příležitost, využil jsem ji. Z hostince si chuťové buňky odnášely zážitky z ochutnávky světlé a tmavé tlačenky dohromady se symbiózou octa a cibule. Při srknutí nabízené kávy jsem stál v předsíni do ráje. Její vůně připlouvala v lahodných vlnách a já se stal na chvilku námořníkem, který očekává přílivy dalších vln, aby je při odlivu nechal klesat do celého těla. Když jsem se stal námořníkem kávy, přidaly se k ní záhy různé sladkosti, pár doušků tajně vypitého piva a jiné dobré věci. Obrázky na obalech sladkostí mě nesly do dalekých krajů, cestoval jsem po všech kontinentech, obrázky přede mnou otevíraly vstupy do pralesů, pouští, světových měst, navozovaly atmosféru družnosti a přátelských hovorů se všemi obyvateli.
Najednou vše utichalo, víry a kolotoče fantazie sedaly v obláčcích na desku stolu a já jsem přes roztažené prsty pravé ruky zahlédl postupně se zvětšující zvuk. Zpozorněl jsem. Zvuk přerostl v myší pištění a já spatřil, jak kolem nohy proběhla myška, za ní druhá, třetí,…, na vteřinu jsem zavřel oči, opět otevřel a spatřil, jak zvědavě otáčejí hlavu ke mně. Zamával jsem jim, jedna odpověděla zdviženou tlapkou a všechny zmizely ve svých královstvích. Vtom mě cosi ťuklo. Oči obstaraly pohotově službu a já zajásal. Myšky vystřídal slon, který mě hladil něžně chobotem, byl malý, smutný, opuštěný, a tak jsem si jej posadil na klín. Náhle slyším šustot křídel, na rameni se usadil orel s přísným pohledem, který se po chvilce nejevil až tak přísný. Vzápětí jej vystřídal kondor, lýtko ovinula anakonda vystřídána zmijí, fenek se otřel obrovskýma ušima, tapír pohladil rypákem, činčila se přitulila kožíškem, vzhůru po těle skákal kamzík, a najednou mi v klínu zavrněla sousedova kočka. Všiml jsem si, že se zvířata dovedla střídat v pravidelných intervalech, bez hádek, s respektem ke druhému,…, tohle kdyby dovedli lidé, pomyslel jsem si a nestačil se divit.
Vtom zaševelil vánek, odnesl zvířata a přišla další návštěva. Můj kamarád Jan. Začal líčit hledání pokladu, že tomu všichni věří, nejvíc strýček, který se jmenuje stejně. Ten podle svých výpočtů, nákresů a plánů zjistil, že se poklad nachází mezi Prahou a Plzní, v půli cesty. Že se tam dá dojet vlakem, autobusem i mnoha jinými prostředky. Zřejmě zvolí vlak, špatné není ani kolo. Teď jsou bicykly dobré, dobře stavěné, podotkl. Ale na tom mém jsem několikrát havaroval, rozbil si hubu a jednomu klukovi způsobil otřes mozku, podotkl jsem já. Musel jsem se omluvit rodičům, báli se, že kluk bude dilina, dodal jsem Janovou řečí. Já Pyskatýho Pepíčka znám, odpověděl Jan, to je dilina i bez havárky na kole.
Zničehonic mě napadlo, jestli bych se k nim mohl přidat, vykřikl jsem, že kopat umím, odhazovat hlínu také, mnohokrát jsem pomáhal s pracemi na zahrádce. Nadechl jsem se a pyšně pronesl: dokonce jsem holýma rukama odhazoval hlínu, když nám ukradli rýč, vyhrabal jsem deset krtků a zase je pustil, pravidelně ke mně chodili rybáři z celého okolí pro dešťovky, jeden se odvděčil tím, že vytáhl tááákovou štiku a donesl ji jako pozornost. Jedli jsme ji týden. Jan se zamyslel a pravil: zařadím tě do užšího výběru pomocníků. Ti mají v hledání neomezenou moc, prostředky a podléhají přímo strýčkovi. Když si vše zdůvodní, mají vše. Napadlo mě zeptat se na kolo. Ano, i to je možné, ale pouze se zvonkem a zpětným zrcátkem. Odvětil jsem, že pokud poklad najdu, ušetřím náklady za odvoz tím, že jej postupně odvezu z bodu A do bodu B. Mohu jet desetkrát, stokrát…, jízda mi nevadí, jedním z cílů bývají nákupy různých druhů a rozsahů, vezl jsem dvě kamarádky přes celou vesnici, první na řídítkách, druhou na štangli, vlasy jim vlály v prudkém větru, dále batoh ryb chycených na pytlačku, minulý školní rok učebnice za sebe a nemocného Jardu, pomáhal převézt spolužačce věci do jiné chalupy. Ještě si vzpomínám na pět igelitek nákupu najednou, několik zabijaček, čtvrtku prasete, postupně kurník slepic k příbuzným do vedlejší vesnice. Musel jsem ho nejdříve rozebrat. Hřad jsem svázal zvláštním lankem zapůjčeným sousedem parašutistou. Chtěl se na něm oběsit, ale žena mu čin rozmluvila. Prkénka jsem odvozil po částech. Nejmenší díly byly přivázány k zádům, největší jsem vsunul pod zadek. Otočil jsem se vícekrát. Připadal jsem si trochu jako plachtař, jako soused a Jan Tleskač dohromady. Nářadí a šroubky zmizely v ruksaku po dědečkovi.
|
