Doma jsem si lehl a začal přemýšlet. Představoval jsem si sebe v matčině břichu, jak se deru na povrch, nejdříve mé mužství náležitě připravené na ženský svět,…, pak nastala hádka mezi dalšími orgány těla, už si nevzpomínám, kdo se stal vítězem a poraženým…A byl jsem na povrchu všeho. Ne že by mi to stačilo. A zíral jsem kolem sebe. Poznával první postavy. Vedle matky se objevovaly postavy lékařů, sestřiček, pak náhle zadul vichr a já sedím první den v první třídě nejopuštěnější školy na světě – já žáček, Robinson bez Pátka, sirotek z vedlejší vesnice, kterému zahynuli rodiče při autonehodě, kočka, jíž utopili koťata. Představili jsme se paní učitelce. Tady začalo mé štěstí i trápení. Hned jsem se do ní zamiloval a pozoroval ji tak, až si toho všimla. Vichr zadul podruhé, silněji, a já sedím v posledním ročníku, v poslední lavici u okna, se spolužáky hovoříme o intimních věcech, a spolužačky sedící o lavici před námi nenaslouchají, připadám si jako pokusný králík, a pokusy se mi líbí, ostatním také, protože se rozhovory vedou pod povrchem, mimo řeč, v hlubinách těl a myšlenek, oči mluvily řečí, jíž jsme nerozuměli, a proto jsme tak rychle klopili zraky...nejvýmluvnější a nejvzácnější byly okamžiky mlčení. A vichr duje potřetí, já stojím u moře, na skále, sám, přehlížím svůj život, vybírám z něj korálky dnů, týdnů, měsíců, let a nechávám vše znovu a znovu přehrávat.
Vedle narození jsem zkusil něco, z čeho šel zpočátku strach, ale přemohla jej zvědavost. Vidět vlastní umírání a smrt. Jenomže v tomto případě již nebyl výběr vůbec jednoduchý. Nabízel zpočátku několik závěrů života, ty se rozrostly o další, připadalo mi, že vše roste geometrickou řadou. Smrt přicházela v různých podobách, povídala se mnou, dávala různé návrhy, hádanky, umíral jsem na nejrůznějších místech světa, v různém věku, dobách společenského vývoje, těžce, se smíchem na rtech, v bolestech, radostně, se smutkem na víčkách, v klidu i nejrychlejším pohybu, v podzemí světových metropolí, myších dírách, městských kanálech, srdcích světa, v upřímném pohledu, očích aut těsně před havárií, pohybu lodí Jentak, Donikam, soutěži rychlých kroků s pomalými, běhu s nezavázanými tkaničkami, se smutkem na víčkách ve tvaru srpu a také hrdinně. Jednou jsem jí seděl na klíně, houpavé pohyby navozovaly blahodárný spánek, přitom mě konejšila, povídala se mnou jako matka, utírala slzy nebo něco jiného, párkrát přehnula přes koleno…, náhle se zjevila jako zářivá hvězda letící ke mně přes obrovskou vzdálenost. Vůbec se mi nelíbilo, že se z ní stala shrbená stařena, odporná, s jiskrou zla v oku, s ní jsem nechtěl mluvit, ani si s ní hrát, ptal jsem se, jestli je toto vůbec Smrt? A já jsem se od ní pomalu, s díky odvracel, bublalo to ve mně životem, zároveň zůstala úcta a něco obyčejného, smutného, co znám z vesnických pohřbů.
|
