Poté nás zvedla jakási síla, vedla nás prostorami, od palácových po komůrky. Všiml jsem si, že ve vznešených prostorách se zlato chová mnohdy neukázněně, skotačí, dělá salta, zkouší cirkusové triky, plazí jazyk, podráží nohy, skáče do vody z velké výšky, vytváří ochranné zbarvení, poulí oči, vytváří vaky jako křeček, splétá vlasy do copů, přehazuje přes větev a houpá se na nich, zpívá, ječí, vyhazuje klobouk do výšky a chytá jej do zubů, napodobuje oblíbená zvířata a ptáky, paroduje neoblíbená, mluví všemi jazyky a při tom dává pozor na tón hlasu, vyjadřuje závist a nenávist, vzápětí projevuje radost, lásku, štěstí, a toto jí jde nějak divně, jako když skřípe písek v soukolí, asi to je zlatu dáno…, podívali jsme se na sebe a v očích vyskočila otázka: co bude dál?, kdy se vrátíme? Chvíli jsme pozorovali zlatné skotačení, poté se omluvili a rychle vypadli. A najednou jsme byli bez zlata. Podívali jsme se na sebe a rozesmáli osvobozujícím smíchem, který se rozléval všude kolem, možná za hranicemi vesmíru, na něž jsme narazili. Otevřel jsem oči, nejistě se rozhlédl a spatřil dvorek. Uprostřed něho stála Irena. Nehybná, uvolněná, hleděla na mne zářícíma očima. Kolem ní mizel zlatavý obrys, kterým oplývaly nejvíce kadeře, a vstupovala do pozemskosti s vlasy odlesku okna, ze kterého se linuly zvuky pozemské smíchané opilostí ve zvuky nepozemské. V jejich kolotání jsme k sobě přistoupili a chytili ve stejný okamžik za ruce. Irena mě rychle políbila a opět odběhla dovnitř. Zůstal jsem sám, s otevřenýma očima, jež byly zavřené, již jsem nechtěl odplout, ale zůstat tady, být po jejím boku, držet ji za ruku…Vzpamatoval jsem se, přešel dvorek, každý krok byl pro mě zázrak, jednotlivé kroky jsem počítal a ony mi oplácely stejnou mincí. Když jsme došli společně před práh, zastavili jsme se a já chvilku naslouchal. Vzrůstal ve mně pocit nejistoty, okamžik touhy jít dovnitř se střídal s opakem. Obrátil jsem se a šel na místo, kde jsem prve stál. Nechtělo se mi ani dívat vzhůru, ani směrem k oknu. Uvolněně, a zároveň napjatě jsem stál a hledal bod, o který bych opřel svou nejistotu. V polotmě vyvstávaly staronové předměty, které jsem pohladil svým pohledem, a najednou jsem zaregistroval jakési mávání. Byla to další vrstva vzpomínek, díky níž jsem znovu pohlédl k zemi a připomněl místo, kde jsem šlápl do prasečích výkalů.
Z chlívku se ozval kvikot, hned umlkl, uvědomil jsem si, že nesní jen lidé. Popošel jsem dopředu a opět ji zahlédl. Světlo, pohyby, věci a lidé ji rozsekali na detaily. Co chvíli vystřelily světlým nábojem lokny vlasů, poté se přidaly části obličeje, těla, šatů, rozhoupané stropní světlo ji smíchalo s ostatními, vytvářelo karnevalovou slavnost a nakonec ji vyplivlo ven. Zadýchaná stála na čerstvém vzduchu a matně rozpoznávala věci. Oslovila několik z nich, mluvila s nimi, poznal jsem, že je mírně opilá, byli jsme na tom podobně, akorát já jsem střízlivý pozoroval a oslovoval v duchu. Znovu ke mně popošla, z očí jí tekly slzy, ohlédla se směrem dovnitř a já pochopil, že je konec, s námahou zdvihla hradbu odmítnutí, zašeptala promiň a někam odběhla. Nesezval jsem na pomoc vesmír, věci ani prasečí lejno, nechtěl jsem se v tu chvíli bavit s nikým, asi byla mou nejlepší obranou nečinnost. Po chvíli jsem se probral a odešel domů.
Události posledních hodin mě rozjitřily, naplnily bolestí, a také otupěly. Zahlédl jsem v úlomcích duše pár blyštivých kousků, a to mě naplňovalo klidem. Jeho příliv se blížil s přicházejícím spánkem, pomalu, jemně, dával si záležet na skromnosti, nevtíravosti. Spal jsem hluboce, bohatýrsky. Matka později prozradila, že měli o mne strach, připadal jsem jim chvílemi mrtvý, několikrát se přišla s hrůzou podívat, dávala mi k ústům zrcátko, aby po chvilce opět přispěchala. Ráno jsem se probudil s pocitem závratě. Vyhlédl jsem z okna a spatřil svou duši vznášející se v mlhách nad protějším stromem. Mlhy ji obeplouvaly, jemně nadnášely, občas s ní smýkly ke stromu a v posledním okamžiku zastavily. V dalším okamžiku ze sebe vytvořily houpacího koně, dušička se smála, vesele cválala, postupně se ke hře přidávaly další hračky prostřídané zvířaty, přírodou. Najednou se ozvalo tiché stáát. Mlhy probodl zlatý paprsek, a ony se nechtěly vzdát svého panství. Stavěly do cesty překážky, jednu chvíli se zazdálo, že vše obmotá šedobílý nádech. Po chvíli přišly na pomoc další a nastalo jitro. Průzračné, čisté, krásné. Všichni využili příležitost vykoupat se ve zlatém bazénku, já vyskočil oknem a ponořil se do lázně také. Zahlédl jsem koutkem oka duši, jak si, uvolněná, napjatá, s úsměvem, bez úsměvu užívá též.
Napětí, chmury a vše již nebyly tak intenzivní, něco však po nich zůstalo. Vzpomínky. Vynořily se, když jsem je nečekal. Dovedly být milé i kruté zároveň. Seděly usazeny na dně a čekaly na svou příležitost. Užívali jsme očistné lázně, ale uvědomoval jsem si, že mě dostihnou. Někde jsem zaslechl myšlenku, že je nejlepší netlačit na pilu. Ve vypjatých chvílích jsem přestával být aktivní. Mé Já se začalo vzpamatovávat, bylo malé dítě, jež konejšíme, šeptáme mu mazlivá slůvka, díky tomuto pohledu jsem se naučil jít nazpět, do bodu nula, ve vytrvalém ne-očekávání, ne-aktivitě se cesta začala zdvihat vzhůru a pokračovala dále. Dítě občas zazlobí, řekl jsem si, a to je v pořádku. Škola! Ono slovo ve mně probudilo nápad. Do ní bychom mohli chodit v obráceném pořadí. Začalo by se devátým ročníkem, opakování neexistuje, nejlepší žáci postupují do mateřské školy, ostatní do života. Předměty nejsou tak důležité, pouze mezipředmětové vztahy. Navrhl jsem spojit, v jednom příkladu za všechny, matematiku s fyzikou a chemií. Každý ředitel vykonává zároveň funkci ministra, každý učitel je zároveň ředitel. O uklízečkách a zaměstnankyních školních jídelen platí, že se stávají zároveň učitelkami s přesahem do vyšších pater pedagogiky. Ve chvíli, kdy vycházím z chalupy a přemýšlím o těchto návrzích, jsem zaslechl zvuk motoru. Z dálky se blížil automobil, na jehož zadním sedadle seděla Irena. Připadala mi smutná, zároveň vzbouzela něco zlého, temného, ošklivého. Rozdělil jsem její obličej na dvě poloviny, černou a bílou, usmívající se a přísnou, usmívající se a zlou, s otevřeným pravým a přivřeným levým okem…., přimhouřil jsem obě oči, ostrost zraku se prohloubila a já jsem ji zahlédl jako tečku s utichajícím motorem v dáli. Pár kroků za mě nakročilo a přeneslo doprostřed silnice. Sedl jsem si, díval se na místo po tečce, která se navždy ztratila, rozplynula, ponořila do slané clony a já spatřil, že ji v nejrůznějších podobách vidí také mé slzy. Nesla se ke mně na vlnách, pirátka, s obrovskou houštinou vousů, napadlo mě, jestli je podobně zarostlá na jiném místě, vzápětí ji cosi přeneslo na protější vlnu, změnilo ve vílu zakletou v obrovské kapce, vtom se má ústa pootevřela překvapením, když se přede mnou objevil gramofon, na něm poskakovala praskající deska a já jsem v drážkách tisíců melodií poznal tanečnici, již sleduji oknem do kuchyně, poznal její oči, ústa, která ve zlomku vteřiny zazpívala píseň, kterou jsem si vždy od ní přál zazpívat ve ztichlém soumraku, kdy sedíme a posloucháme melodie zkomponované jen námi a jen pro nás, ona dává mé tóny do úst, žvýká je, aby vzápětí celý chuchvalec vyplivla a natřela jím své tělo, nimbus oslepuje zrak, šmátrám kolem sebe, její melodie mě ještě více dezorientuje, zkouším se po jejím vzoru natřít, a na těle se objevují obrovské vředy, ona se stává milosrdnou sestrou, otevírá ústa, vydává tón, který mě naráz uzdravuje, lehá na podlahu, hned se vymrští a mění v čarodějnici tancující na oslavách se všemi a nikým, bere do dlaně svůj nos s bradavicí, zavěšuje jej na hák, pomalu jako na pouti rozhoupává a bere na výlet kolem Chalupy, Vesnice, Světa. Přistáváme na dvorku, ona kráčí unaveným krokem k chlívku, lehá doprostřed, prasátka ji obklopují a již vidím Prasátkovou královnu, roztomilý rypáček, jak začíná chrochtat hymnu spánku,…, a vzpomněl jsem na vyprávění o manželích, kteří pracovali v nedalekém vepříně jako krmiči, po dokončení práce ona vždy pronesla: pojď, táto, jdeme buchnout! A za chvíli se ozýval pravidelný dvouhodinový spánek…a tak jsem seděl nějakou dobu, kolem projelo několik bicyklů, zatroubilo auto a z něho vylezl otec spolužáka Honzy. Vynadal mi a konstatoval, že by nerad způsobil tragédii, že by byl rád, abych zůstal nadále synovým spolužákem, že o mně Honza dobře mluví. Tak jsem došel k názoru, že na světě není zas' tak špatně. Dívky, ženy zde budou, aby přinášely lásku, bolest. Nebo naopak?
|
