|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Opět se po několika letech vracíme fyzicky i duševně do dětství, abychom si vyříkali, kde jsme v mezilidských vztazích chybovali, komu jsme tehdy prospěli i ublížili. Neznámá dimenze nás nutí, abychom se konečně usmířili, abychom společně absolvovali vzdělávací proces. Jedině u mě zbyly znalosti a schopnosti dospělého člověka, a tak na rozdíl od ostatních perlím svými vědomostmi ve všech předmětech. I kantoři mě mají rádi, dokonce jsem se zamiloval do několika dívek. Zlatá a svatá tahle dimenze! Jenže vyučování nemůže trvat věčně. Opouštím tedy idylickou školu a mířím do idylického domova, přesto se stavím na náměstí, kde stojí katolický kostel, jemuž chybí publicita, velká účast a zájem okolního světa. Vyrábím velká písmena a skládám z nich slova i věty, aby si procházející veřejnost všimla, že se něco významného děje v katolické církvi. Tahám za sebou vláček s vagónky. Stala se však jedna nepříjemná věc. Skládanky na fasádě kostela někdo rozkradl. Zoufale vstupuji do chrámu. Jedna věrná“ ovečka“ se na mě zlobí, sice vystavuji inteligentní slogany, ale je to v rozporu s církevními předpisy. Měl jsem postupovat podle jedné brožury, aby to bylo košer. Vcházím do jejího velkého bytu, stoupám schodištěm nahoru a zase dolů. Prohlížím si již zmíněnou brožuru, hledám vhodná slovní spojení, jenže čas mě nutí jít zpátky do idylické školy. Vstupuji do učebny, a ejhle, malá skupinka žáků pod vedením pedagoga medituje. Nechci je rušit, a proto raději odcházím.
Václav Kovalčík
|
|
|
