|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Čas rychle ubíhá, nová doba nastavuje svou tvář, která je vnímána jako dogma. Mít bohaté a zámožné rodiče se tedy vyplácí. Morálka a slušnost je postavena na vedlejší kolej, neboť není v módě. Hektické poměry v zaměstnání přinášejí víc škody než užitku. K tomu si připočtěme rostoucí ceny zboží a služeb „na všech frontách.“
Co se týče volného času dětí, tak se ocitají v zajetí internetu a všemožných tabletů. Zbývá tak málo času na sport, venkovní aktivity a zájmové činnosti. Tato situace může snadno přejít do duševního strádání post-sametových dětí i potomků nového tisíciletí. Všude čtu názory, že si farmaceutický průmysl pořádně přivydělá, když není ve společnosti zájem o přírodu a smysluplné trávení volného času.
Dnešní doba je nepřátelská pro nové generace, školství je rovněž nepřátelské zejména vůči chudým studentům. V zahraničí se nosívají při vyučování školní uniformy, aby se alespoň „na chvíli“ zakryly sociální rozdíly studujících, zato v našem školství se setkáváme s „nepsanými pravidly,“ kde jasně vítězí značkové zboží, nikoliv znalosti a dovednosti.
Pokud se dohromady sečtou nekalé poměry v rodinách, ve školách, v zaměstnání, tak náš národ spěje v záhubě po stránce psychické. Dostává se do zajetí psychických chorob, a to vlivem již zmíněného nepřátelského prostředí na všech frontách. K tomu můžeme připočíst politiku a ekonomiku zadlužování a likvidace státu, jenž se bezhlavě upsal Evropské unii. Zdejší sociální politika a politika zaměstnanosti je nesolidární a nemotivující!
Na lidi s duševním onemocněním i četnými riziky se česká společnost dívá s pohrdáním, vždyť jsou pro ni odpudivé. Navíc si nechce připustit známé přísloví: „Nemoci nechodí po horách, ale po lidech.“ Onemocnět může člověk kdykoliv – tělesně i duševně.
Důležitá by měla být prevence a solidarita nejen zdravotní, ale i v dalších oblastech a oborech občanského života. A proto nelze lidi potřebné a strádající donekonečna zanedbávat. Nelze jimi donekonečna opovrhovat. Nelze je donekonečna zatracovat, ponižovat a odepisovat. Naše životy tak vyžadují změnu k lepšímu – jen prosadit to dobré a pozitivní, na co jsme úmyslně i neúmyslně zapomněli.
Václav Kovalčík
|
|
|
