Přečetl jsem si články o klinické smrti, jež potvrzují, že křesťanství existuje i po smrti. Zářivé světlo, Boží rezidence, přátelský a pomáhající Ježíš Kristus, promítání životních okolností – to vše prožili lidé v klinické smrti.

Vědecký pohled by to vysvětlil samozřejmě posvém. Odumírání mozkové tkáně aneb vidina hřejivých barevných momentů. Přesto se v duchovním světě potvrzuje existence duchovna. Po přečtení těchto tajemných příběhů jsem byl okouzlen a fascinován.

Často si kladu zajímavou otázku: Co by se stalo, kdybych se „uměle“ vypravil za uvedeným dobrodružstvím na vlastní pěst? Bylo by to neetické, hříšné a riskantní.  Možná bych dopadl špatně. Dostal bych na frak, skončil bych za tuhle lehkomyslnost nejspíš v pekle, kdoví. Cestování za hranicí života vnímám jako velké a poutavé dobrodružství. Navíc je to významné svědectví, že je posmrtný život mnohem krásnější než ten reálný pozemský.

 Neustále se setkávám se současnou společenskou arogancí, která považuje křesťanství za bludné a bláznovské učení. Nepřátele církve by mluvili určitě jinak, pokud by se jim – nedej Bůh – něco podobného stalo. A proto nesuďme, abychom nebyli odsouzeni. I křesťanství může poklidně žít.