|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Hodiny nad křižovatkou se usmívaly. Slunečný den. Pod nimi běhali lidé zabaleni v čerstvě vyhrabané svetry. Dýchali na semafory skrz prsty. Jen holubi si sem tam našli chvíli pohladit svými křídli mrznoucí větve okoralých jírovců. " Jak dlouho ještě musíme čekat ?" " Dyť jsme teprve přišli !" " Aha.." Proud davu, byť si prokřehlého, nezamrzá. Bezdomovci se zimě bezuzdně smáli. Bohužel i bezzubě. Ale ti dva ze mnou se tvářili vážně. Snad mluvili o osudu. " To znamená, že za chvíli už vyrazíme, viď ?" " Teprve jsme přišli ! Budem tu muset tvrdnout nejmíň čtyřicet minut, než ten autobus dorazí." " To je dlouho.." " To je sakra dlouho. Pojď, dáme si nahoře v bufetu kafe." " Nechoď tak blízko k silnici. Pojede autobus a budeš umřelej.." Vzdal jsem to a strčil si ruce do kapes. Otužování jsem nechal na jindy. Nad rozložitou budovou vlakového nádraží se ukázalo slunce. Lidi kolem zazářili. Slunečný den. " Tak pudeš na to kafe nebo ne ?" " Já po ránu nepiju.." " Tohle přece neni žádný pití, to jej jen kafe !" " Aha.." " Takže jdem." " A za jak dlouho, že to jede ?" " Za čtyřicet minut, sakra. Jdem !" " Měj chvíli strpení, ne ?" " Za čtyřicet minut tady zmrznem !" " Jsi ňákej jasnovidej.." " Přestávám cítit ruce, k sakru. Jdem nahoru !" " Já po ránu nepiju." Začal se zvedat studený vít. Zachumlal jsem se do svetru, jak jen to šlo. Na silnici přede mnou tančily igeliťáky polonézu. " Tak se pojď aspoň podívat, kdy jede ňákej autobus." " Jakej ?" " Já nevim.. Do Prahy, do Německa.. Potřebuju se hejbat !" " Chci jít dolů." " Do hospody nemůžem. Za ňákejch třicet pět minut to jede." " Já po ránu stejně nepiju." " Tak proč chceš dolů ?" " Tam to neznám.." " Je zima, sakra ! Poď si dát nahoru to kafe." " Já se chci podívat dolů.." " Vždyť je zima ! Že je zima ?" To se ptal mě. Kolem stála armáda husích kůží. Přikývl jsem. " Vidíš ? I tadycten si myslí, že je zima. Všicky si to myslej. Lidi si to myslej, holubi si to myslej, autobusy si to myslej, všicky. Tak pod' na to kafe." " Já chci dolů.." " A co z toho sakra budeš mít ? Já zmrznu !" " Ještě jsem tam nikdy nebyl." " Sakra, sakra, sakra ..!" Zahlédl jsem autobus. Blížil se zprava, slavnostně, jako pračlověk vracející se z lovu. Plný příběhů, plný okamžiků.. " Dobrá, nebudem tady mrznout jak všichni ostatní. Jdem dolů." " Já si to rozmyslel.." " Cože ?" " No, za jak dlouho to jede ?" " Já už nevim sakra. Asi půlhodiny. Jdem." " To vydržíme." " Já ne sakra! Jdem ! Jdem kamkoliv.." Vystoupila. Rozhovor jsem nechal za zády. Ruce jí hřály. I oči. A hodiny na křižovatce na chvíli zmírnily tempo. Myslely, že se nedívám.
|
|
|